Andalusie tvoří celý jih Španělska a je největším autonomním regionem země. Rozkládá se mezi Atlantikem a Středozemním mořem a její krajina se výrazně mění od pobřeží k vnitrozemí. Najdeme tu úrodné nížiny kolem Guadalquiviru, rozsáhlé olivové háje, vyprahlé oblasti i vysoká pohoří. Sierra Nevada zároveň ukazuje, že Andalusie není jen zemí pláží a horka – její nejvyšší vrcholy přesahují 3 000 metrů.
Poloha Andalusie
Poloha na jihu Pyrenejského poloostrova z ní po staletí dělala důležité území mezi Evropou, Středomořím a severní Afrikou. Po Římanech a Vizigótech se roku 711 dostala pod muslimskou vládu a stala se klíčovou součástí Al-Andalusu. Ve středověku tu vznikala významná politická, obchodní i kulturní centra a muslimská přítomnost skončila definitivně až roku 1492 pádem Granady. V následujících staletích pak sehrála Andalusie důležitou roli také v obchodu Španělska s Amerikou.
Co je pro Andalusii typické
Dlouhé soužití a střetávání křesťanské, muslimské a židovské kultury je dodnes patrné v architektuře, jazyce, kuchyni i místních tradicích. S Andalusií je neodmyslitelně spojené flamenco, silnou tradici tu má pěstování oliv a vinné révy a zdejší kuchyně staví na olivovém oleji, zelenině, rybách, mořských plodech i výrazných regionálních specialitách. K obrazu Andalusie patří také bílé vesnice v kopcích, vnitřní dvory plné květin, maurské pevnosti a města, jejichž podoba připomíná mimořádně bohatou minulost regionu.
A právě do těchto měst se teď vydáme – každé z nich totiž ukazuje Andalusii trochu jinak.
Córdoba: přes Guadalquivir do města chalífů
Do Córdoby přijíždíme od řeky Guadalquivir a historické centrum se před námi otevře možná tím nejkrásnějším způsobem – přes Puente Romano, Římský most.
První most tu stál už v římské době, dnešní podoba je ale výsledkem mnoha pozdějších přestaveb. Šestnáct oblouků po staletí tvořilo hlavní jižní vstup do města a při cestě přes řeku se před námi postupně objevuje jeho nejslavnější silueta: věž Mezquity nad střechami staré Córdoby.
Jen pár minut pěšky stojí Alcázar de los Reyes Cristianos, pevnost křesťanských králů. Zvenku působí téměř stroze, za hradbami se ale otevírají terasovité zahrady s dlouhými vodními nádržemi, fontánami, cypřiši a pomerančovníky.
Právě tady se v 80. letech 15. století setkal Kryštof Kolumbus s Isabelou Kastilskou a Ferdinandem Aragonským a představil jim svůj plán doplout do Asie západním směrem. V zahradách tuto epizodu dodnes připomíná sousoší. V tu chvíli samozřejmě ještě nikdo z jeho posluchačů netušil, jak zásadně jejich rozhodnutí změní dějiny.
Od Alcázaru už vstupujeme do Juderíe, bývalé židovské čtvrti. Tady je nejlepší se na chvíli úplně ztratit v jejích uličkách. Bílé domy, malé dvorky a úzké průchody dávají smysl právě tehdy, když mezi nimi trochu zabloudíme.
V Calle Judíos stojí nenápadná synagoga z let 1314–1315. Je jedinou dochovanou středověkou synagogou v Andalusii a jednou z pouhých několika podobných staveb, které ve Španělsku přežily.
Córdoba na talíři: salmorejo, flamenquín a lilky s medem
Córdobu by byla škoda poznávat jen přes její památky. Z místní kuchyně stojí za zapamatování především několik názvů.
Salmorejo cordobés připomíná gazpacho, ale je podstatně hustší – základem jsou rajčata, chléb a olivový olej. Flamenquín je rolované vepřové maso s jamónem, obalené a smažené. A pokud na jídelním lístku uvidíme berenjenas con miel, dostaneme smažené lilky podávané s medem nebo třtinovým sirupem. Další místní klasikou je rabo de toro, pomalu dušený hovězí oháňkový pokrm.
Bezprostřední okolí Mezquity je samozřejmě plné restaurací. Pokud chceme trochu klidnější atmosféru, můžeme se zatoulat směrem k Plaza del Potro, Plaza de la Corredera nebo do uliček mezi Correderou a Plaza de las Tendillas.
A pak už stačí projít několika dalšími ulicemi a vstoupit do stavby, kvůli které je Córdoba jedním z nejpozoruhodnějších měst celého Španělska.
Mezquita: mešita a katedrála pod jednou střechou
Do Mezquity vstupujeme přes Patio de los Naranjos, nádvoří pomerančovníků. Za ním se najednou otevře prostor, na který jsme z evropských kostelů málokdy připraveni.
Sloupy a červenobílé dvojité oblouky se opakují v desítkách řad a při chůzi vytvářejí téměř nekonečnou perspektivu. Původní velká mešita začala vznikat za Abd ar-Rahmána I. v letech 786–788 a jeho následovníci ji postupně rozšiřovali v době, kdy Córdoba patřila mezi nejvýznamnější centra islámského světa.
Pak dojdeme doprostřed budovy a prostor se náhle promění.
Po dobytí Córdoby roku 1236 byla mešita zasvěcena jako křesťanský chrám. Později do ní výrazně zasáhla především výstavba renesanční katedrální lodi. Nevznikla tak katedrála na místě mešity, ale přímo uvnitř ní.
Právě tahle nepravděpodobná kombinace je na Mezquitě nejpůsobivější. Gotické a renesanční prvky nevystřídaly muslimskou architekturu úplně – obě tradice dodnes sdílejí jeden obrovský prostor.
Když se vrátíme zpět do historického centra, stojí za krátkou odbočku také Calleja de las Flores. Úzkou bílou uličku zdobí desítky květináčů, ale její nejlepší detail čeká až na konci. Stačí se otočit a mezi domy se objeví přesně zarámovaná věž Mezquity.
Sevilla: od minaretu přes Ameriku až k moderním „houbám“
Sevilla je největším městem Andalusie a je to znát skoro okamžitě. Guadalquivir je tu širší, paláce větší, katedrála monumentálnější a celé historické centrum působí podstatně velkoryseji než v Córdobě.
Zároveň není Sevilla zakonzervovanou kulisou minulosti. Dobře to ukazují Las Setas. Šest obrovských dřevěných „hub“ od architekta Jürgena Mayera se od roku 2011 vznáší nad Plaza de la Encarnación. Po jejich horní části vede vyhlídková trasa, dole funguje tržnice a ještě níže se nacházejí archeologické nálezy objevené během stavby.
O něco jižněji míjíme další stavbu s nečekaným příběhem. Někdejší Real Fábrica de Tabacos, Královská tabáková továrna, dnes patří Sevillské univerzitě. Právě do tohoto prostředí ale Prosper Mérimée zasadil příběh Carmen, z něhož později Georges Bizet vytvořil jednu z nejslavnějších oper světa. Carmen sice nebyla skutečnou historickou Sevillankou, přesto už k obrazu města neodmyslitelně patří.
U Guadalquiviru se zvedá Torre del Oro, v překladu Zlatá věž, kterou nechali Almohadé vybudovat v letech 1220–1221 jako součást obrany řeky. Ještě důležitější než samotná věž je ale to, co po řece pod ní kdysi plulo.
Sevilla leží desítky kilometrů od moře, přesto se po objevení Ameriky stala hlavní branou španělského obchodu s Novým světem. Po Guadalquiviru sem připlouvaly lodě se zbožím, drahými kovy i lidmi a město z tohoto obchodu po dlouhou dobu bohatlo.
Nedaleko stojí Plaza de Toros de la Real Maestranza, jedna z nejslavnějších býčích arén ve Španělsku. Corrida dnes společnost rozděluje a pohled na ni se mění, historicky však právě Sevilla spolu s Rondou patří k místům, kde se její moderní podoba formovala.
Sevillská katedrála: gotický kolos na základech mešity
Několik ulic od řeky před námi stane katedrála Panny Marie, největší gotická katedrála na světě.
Stejně jako spousta jiných andaluských staveb ani ona nezačíná svůj příběh jako křesťanský chrám. Stojí na místě almohadské Velké mešity z 12. století a část původního komplexu se dochovala dodnes.
Se stavbou katedrály se tradičně spojuje výrok, podle nějž měl být nový kostel tak velký, aby si budoucí generace myslely, že se jeho stavitelé zbláznili.
Uvnitř stojí monumentální hrobka Kryštofa Kolumba. Jeho ostatky po smrti několikrát cestovaly mezi Španělskem a Karibikem, než skončily právě v Seville.
Nejvýraznější připomínkou původní mešity je ale Giralda. Spodní část dnešní zvonice byla jejím minaretem. Uvnitř nevede klasické úzké schodiště, ale soustava ramp natolik širokých, že se dalo vzhůru vyjet i na koni.
Na vrcholu stojí bronzová otočná socha Giraldillo, podle níž dnes věž známe.
Real Alcázar: královský palác, který se stále používá
Stačí přejít několik desítek metrů a jsme v další z nejvýznamnějších sevillských památek – Real Alcázaru.
Palácový komplex se vyvíjel po staletí a islámské, mudéjarské, gotické, renesanční a pozdější prvky se tu neoddělují do jednotlivých částí tak přehledně, jak bychom možná čekali. V nádvořích, sálech a zahradách se neustále prolínají.
Alcázar navíc není jen historickou památkou. Při pobytech v Seville jej dodnes využívá španělská královská rodina a bývá tak uváděn jako nejstarší stále používaný královský palác v Evropě.
Některé jeho části budou povědomé i lidem, kteří se o španělské dějiny příliš nezajímají. Zahrady a interiéry paláce se v seriálu Hra o trůny proměnily v sídlo rodu Martellů v Dorne.
Od královského paláce pak pokračujeme k úplně jinému symbolu Sevilly.
Plaza de España vzniklo pro Iberoamerickou výstavu roku 1929. Obrovský půlkruh lemují keramické lavice věnované jednotlivým španělským provinciím, mapy a historické výjevy. Před nimi vede kanál překlenutý čtyřmi mosty.
Tady se také často ozývá flamenco. V Seville nebude flamenco další položkou v programu. Nebojte, ono si vás najde samo.
Málaga: Andalusie obrácená k moři
Málaga působí jinak než Córdoba, Sevilla nebo Granada. Historické památky tu nechybějí, ale město není definované jen minulostí. Je v něm víc Středozemního moře, přístavu, promenád a současného života.
Přitom právě Málaga měla v 19. století překvapivě silnou průmyslovou tradici. V polovině století patřila po Barceloně k nejvýznamnějším průmyslovým městům Španělska. Vyrábělo se tu železo, textil, chemické produkty, cukr i víno a jedním z motorů místní ekonomiky byl přístav.
Dnešní Málaga vsadila na něco jiného.
Z města, které dlouho fungovalo především jako brána na pobřeží Costa del Sol, se stalo jedno z výrazných španělských center muzeí a umění. Narodil se tu Pablo Picasso a navštívit můžeme jeho rodný dům na Plaza de la Merced i Museo Picasso Málaga. Vedle nich vzniklo Museo Carmen Thyssen, Centre Pompidou Málaga nebo centrum současného umění CAC.
Dalším slavným rodákem je Antonio Banderas, který se do kulturního života města aktivně vrátil a v roce 2019 zde rozjel divadelní projekt Teatro del Soho.
Stačí se ale podívat nad centrum a jsme z moderní Málagy zase o několik staletí zpět.
Na svahu stojí Alcazaba, palácová pevnost muslimských vládců pocházející převážně z 11. století. Nad ní leží Castillo de Gibralfaro, které ve 14. století posílilo obranu města.
A přímo pod Alcazabou se nachází římské divadlo.
Na jediném svahu tak máme Řím, muslimské období i moderní město. Z pevnosti Gibralfaro k tomu dostaneme jeden z nejikoničtějších pohledů na Málagu: přístav, centrum, kruhovou arénu La Malagueta a za ní Středozemní moře.
Co ochutnat v Málaze? Začněte na trhu a skončete u moře
Jedním z nejlepších míst, kde ochutnávat Málagu postupně, je Mercado Central de Atarazanas.
Tržnice stojí na místě někdejších muslimských loděnic a jeden z monumentálních vstupních oblouků se zachoval přímo v jejím průčelí. Uvnitř není nutné sednout si k jednomu velkému obědu. Mnohem zábavnější je skládat si ho postupně: olivy, sušená šunka jamón, mořské plody, smažené ryby a třeba sklenka místního vína.
Jedno jídlo je ale lepší hledat přímo u moře.
Espetos de sardinas jsou sardinky napíchnuté na špíz a pečené nad uhlíky. Nejlépe chutnají v některém z plážových chiringuitos ve čtvrtích Pedregalejo nebo El Palo.
Když se potom vrátíme do centra, snadno poznáme ještě jednu místní zvláštnost. Katedrále se tu přezdívá La Manquita – Jednoruká dáma. Stačí zvednout oči a přezdívku pochopíte: jedna z jejích hlavních věží totiž zůstala nedokončená.
Granada: město ve stínu Alhambry
Jsou místa, která známe dávno předtím, než je poprvé uvidíme. Alhambra je jedním z nich.
Fotografie Lvího nádvoří, oblouků a ornamentů jsou téměř všude, ale na místě rychle zjistíme, že jednotlivé obrázky nedokážou vystihnout měřítko celého areálu.
Alhambra nebyla jediným palácem. Nad Granadou se rozkládá rozsáhlý opevněný komplex, který sloužil jako sídlo vládců Nasridského emirátu Granada, posledního muslimského státu na Pyrenejském poloostrově.
Nasridové vládli od roku 1238 do roku 1492, kdy Granada kapitulovala před Katolickými Veličenstvy. Právě tady proto můžeme vidět jednu z nejzachovalejších podob závěrečného období Al-Andalusu.
Na prohlídku nemá smysl spěchat.
Z Alcazaby, nejstarší pevnostní části, se otevírá výhled na Granadu. O kus dál stojí Palacio de Carlos V, renesanční palác císaře Karla V. Jeho přísná geometrie působí vedle jemné nasridské architektury téměř cize – a právě díky tomu je kontrast obou světů tak působivý.
Úplně jiným místem je Generalife, palác se zahradami, který vládcům Granady sloužil jako prostor pro odpočinek mimo hlavní rezidenci. Voda tu není jen ozdobou. Protéká kanály, fontánami a zahradami a určuje rytmus celého prostoru.
Největší pozornost ale přirozeně přitahují Palacios Nazaríes – Nasridské paláce.
Z dálky působí stěny téměř jako krajka. Teprve při bližším pohledu se začnou oddělovat geometrické ornamenty, rostlinné motivy, arabská kaligrafie, keramika a vyřezávané dřevo. K tomu se přidávají průhledy do dalších nádvoří, odrazy ve vodě a práce se světlem a stínem.
Nejslavnějším místem je Patio de los Leones, Lví nádvoří. Uprostřed stojí fontána nesená dvanácti kamennými lvy a kolem ní sloupořadí. Alhambra tu neohromuje rozměry. Funguje přesně opačně – čím déle se díváme, tím více detailů nacházíme.
Vstupenky do Alhambry: nejdůležitější je čas Nasridských paláců
Pokud chceme projít hlavní části areálu, hledáme vstupenku Alhambra General, která zahrnuje Nasridské paláce, Alcazabu, Partal a Generalife.
Klíčovým údajem není jen datum návštěvy, ale především konkrétní čas vstupu do Nasridských paláců. Ten je závazný. Pokud jej zmeškáme, nemusíme se dovnitř vůbec dostat.
Do areálu proto není dobré dorazit pět minut před uvedeným časem. Alhambra je rozsáhlá a přesuny mezi jejími jednotlivými částmi chvíli trvají. Vzhledem k velké poptávce má také smysl kupovat vstupenky s předstihem.
Granada pod Alhambrou: katedrála, tapas a Albaicín
Dole ve městě stojí mohutná granadská katedrála, jeden z významných renesančních chrámů Španělska. Hned vedle ní se nachází Capilla Real, Královská kaple, kde jsou pohřbeni Isabella Kastilská a Ferdinand Aragonský – panovníci, za jejichž vlády Granada roku 1492 padla.
Jen pár minut pěšky odsud se mezi obchůdky vine Alcaicería, někdejší tržiště s hedvábím.
A právě v centru narazíme i na jednu z nejpříjemnějších granadských tradic: v řadě barů dostaneme k objednanému nápoji tapas zdarma. Ne nutně jednu olivu na talířku, ale často poměrně poctivou porci. Dobré oblasti pro tapas najdeme kolem Calle Navas, Plaza Nueva, v Realeju nebo ve spodní části Albaicínu.
Na večer si pak necháváme právě Albaicín.
Stará čtvrť na protějším kopci je tvořená spletí schodů, bílých domů a úzkých uliček. Za zdmi se skrývají tzv. cármenes – tradiční domy se zahradami.
Stoupáme postupně vzhůru až na Mirador de San Nicolás.
Teprve tady dostává Alhambra správné měřítko. Na protějším kopci vidíme celý palácový komplex a za ním siluetu Sierry Nevady.
Ronda: město nad propastí
Do Rondy se nemusí jezdit kvůli dlouhému seznamu památek. Stačí jediný pohled do soutěsky. Řeka Guadalevín tu vyhloubila hluboké El Tajo, které rozdělilo město na dvě části. Přes rokli vede Puente Nuevo, Nový most, jehož nejvyšší část se tyčí téměř sto metrů nad jejím dnem.
„Nový“ je samozřejmě relativní pojem.
První velký most vznikl už roku 1735. Jeho stavba zabrala jen několik měsíců, ale po šesti letech se zřítil a při katastrofě zahynulo přibližně padesát lidí.
Při druhém pokusu se už nespěchalo. Současný Puente Nuevo vznikal mezi lety 1751 a 1793 a dosahuje výšky přibližně 98 metrů.
Na jedné straně mostu leží Mercadillo, živější část Rondy s obchody, restauracemi a Plaza del Socorro. Na druhé začíná La Ciudad, starší a klidnější část města s kamennými uličkami, paláci a pozůstatky maurské Rondy.
Samotný most je působivý, nejlepší pohled na něj ale přirozeně získáme až tehdy, když z něj sejdeme. Od centra vedou cesty k vyhlídkám pod městem, odkud vidíme celou konstrukci zasazenou mezi skalní stěny El Tajo.
Ronda spisovatelů a matadorů
Dramatická poloha Rondy přitahovala zahraniční cestovatele už v 19. století. Přijížděli sem Théophile Gautier, Prosper Mérimée nebo Washington Irving. Později město poznal Rainer Maria Rilke a ve 20. století se s ním silně spojili Ernest Hemingway a Orson Welles.
Hemingwaye sem přitahovala mimo jiné corrida.
Plaza de Toros v Rondě, otevřená roku 1785, patří mezi nejstarší monumentální býčí arény ve Španělsku. S městem je spojen rod Romero, který významně ovlivnil podobu pěšího býčího zápasu v 18. století. Pedro Romero se stal jedním z nejslavnějších matadorů své doby, později se k rondské tradici přidala rodina Ordóñez, kolem níž se pohyboval i Hemingway.
Corrida dnes pochopitelně nemusí být každému blízká. Aréna ale zůstává důležitou historickou stavbou a připomínkou fenoménu, který po staletí ovlivňoval španělskou kulturu.
V Rondě vedle tapas ochutnejte víno
Okolí Rondy je zároveň vinařskou krajinou. Vinice Serraníe de Ronda leží ve vyšších polohách a těží mimo jiné z výraznějších rozdílů mezi denními a nočními teplotami i pestré skladby půd. V okolí města dnes funguje řada menších vinařství.
Máme-li více času, můžeme navštívit nějaké vinařství přímo za městem. Pokud ne, stačí si večer v centru objednat vino de Ronda a ochutnat místní produkci po skleničce.
Autor článku