Narůžovělé mraky nad kaňonem a kolmé skalní stěny, které se derou do cesty jen kousíček nad střechou našeho autobusu - to jsou první pohledy, kterými nás vítá Bosna a Hercegovina. Tajemná, různorodá, temperamentní, a hlavně strašně krásná.
Královská města Jajce a Travnik
Někde nad stěnami kaňonu řeky Vrbas právě vychází slunce a my po noční cestě vystupujeme v městě dávných bosenských králů - Jajce. Název moc majestátně nezní (opravdu se jedná o vajíčko), ale středověké město postavené na prudkém kopci už rozhodně ano. Prohlídku začínáme u jeho nádherného vodopádu na soutoku řek Vrbas a Pliva a pak vyrážíme do města. Po ránu tu moc lidí není a vzhledem k ročnímu období (začátek října) a poloze (mezi horami) je celkem chladno. My se ale brzy zahřejeme výstupem k několika místním zajímavostem: starému kostelu svaté Marie, královským katakombám i bývalé tvrzi na samotném vrcholku města s výhledem na kaňony obou řek. Od toho pak klikatou cestou sestupujeme kolem typických bosenských domků zpět dolů k autobusu, protože nás rovnou čeká ještě jedno královské město - Travnik.
Protože zde budeme trávit první noc, jdeme se rovnou ubytovat. Náš hotel se nachází přímo naproti historické pevnosti na kopci, což pro nás znamená, že se sem autobus nedostane. Naštěstí je pan majitel velmi ochotný a sám k autobusu přijede s dodávkou, aby nám nahoru dovezl kufry, zatímco my si trošku protáhneme nohy po dlouhé cestě a do hotelu dojdeme pěšky. Chce to chvilku oddechu, a tak se potkáváme na recepci zhruba po hodině. Do pevnosti je to doslova přes most, a tak zde rovnou začneme prohlídku Travniku. Potom se vydáme do centra města, kde nás čeká hned několik raritek muslimského světa na Balkáně: malovaná mešita a hned dvě hodinové věže v jednom městě. Po celonoční cestě a dvou prohlídkách už nikdo nemá moc pomyšlení na další chození tam a zpět, a tak si dáváme rozchod a potkáváme se až u večeře, kde nám obsluha ochotně nalévá panáčka rakije na přivítanou. Na Balkáně je tento uvítací panák často krásně označován jako “dobrodošlica”.
Sarajevo poznamenané válkou
Noc v měkkých peřinách dělá divy, a tak když se ráno u snídaně potkáváme, vypadáme všichni tak nějak lépe. :) odjíždíme do Sarajeva, hlavního města Bosny a Hercegoviny, v jehož okolí strávíme následující dva dny.
Už při příjezdu do města na nás “dýchá” opravdu velmi zvláštní atmosféra: dodnes zde přetrvávají výrazné stopy Jugoslávské války (1991-1994) a především obléhání Sarajeva, které patří mezi nejdelší obléhání v moderní historii. Při pohledu na horu Trebević, tyčící se nad městem, mám husí kůži: právě odtamtud (a nejen) ostřelovala za války srbská armáda bosenské obyvatelstvo ve městě. A její stopy jsou dodnes vidět na fasádách některých budov, které tiše dosvědčují hrůznou škálu obléhání.
Stopy války jsou zde patrné na každém kroku. Například nádherná budova radnice (na které návrhu se mimochodem podílel český architekt Karel Pařík), byla za války téměř absolutně zničena: nacházela se v ní totiž národní knihovna plná cenných a historických svazků, které bylo “třeba” zničit. Dnes je nádherně opravena v architektonickém stylu podobném maurské architektuře ve Španělsku. Po prohlídce vyrážíme podél řeky Miljacka do města. Krátce zastavíme u mostu, na kterém byl spáchán atentát, který finálně spustil první světovou válku, a pak kolem katolické katedrály a staré arabské tržnice přicházíme na “hranici kultur”. Je až neuvěřitelné, jak dokonale rozdělena je v tomto městě původní Arabská a modernější rakousko-uherská čtvrť. Po cestě míjíme na chodníku několik Sarajevských růží: červenou barvou zalitých stop v chodníku, kam za obléhání dopadl granát.
Přechodem do arabské čtvrti, tzv. Baščaršije neboli Velkého trhu, se rázem ocitneme v jiném světě. Je to jako z pohádky o Aladinovi. Z některých obchůdků se ozývá třískání kovotepců, v jiných svítí pestrobarevné lampy. O kousek dál pak oči přitáhnou roztomilé sady pro přípravu typické bosenské kávy. A to už raději nemluvím o vůni čevapu všude kolem a rozmanitých orientálních sladkostech lákajících k nákupu. Se skupinkou zájemců tomuto pokušení raději utečeme o kousek dál… a věřte, nevěřte, najednou se ocitneme v místním pivovaru. Sarajevsko se možná nemůže chutí stoprocentně vyrovnat našim českým pivům, ale zážitek rozhodně dohání v atmosféře tradiční (a obrovské) pivovarské hospody.
A když už jsme u těch zážitků, dnes nás čeká ještě jeden: výhled z nejvyšší věže v Sarajevu. Počasí nám přeje a sluníčko hřeje ještě i takto v podvečer, a nám se tak naskytne krásný pohled na celé město: od původní Baščaršije až po moderní předměstí Ilidža, kde se nachází náš hotel pro následující dvě noci.
Tajemné bosenské pyramidy
Třetí den vyrážíme mimo město, a to do údolí Bosenských pyramid. Místo je to mírně kontroverzní: někteří věří, že tudy proudí spousta energie, pro jiné je celé toto místo jeden velký podvrh. Tak nebo tak je to místo zajímavé a my se vydáváme prozkoumat tunely Ravne. Proudí jimi spousta čerstvého vzduchu, kterého se následně nadýcháme také na Pyramidě slunce - dokonale pravidelné hoře nedaleko. Tedy až po tom, co vydechneme po prudkém výstupu. Ale že to stojí za to: kam oko dohlédne, vidíme jen další a další divoká pohoří.
Odtud se vracíme na předměstí Sarajeva. Podívat se totiž půjdeme do Tunelu spásy - jediné spojky Sarajeva s vnějším světem při válečném obléhání. Tímto tunelem obyvatelé transportovali do těžce zkoušeného města jídlo, léky a zbraně a vynášeli těžce raněné. Dost možná se tento tunel stal tím, co rozhodlo o přežití města, a i proto zde cítím husinu, zvláště po zhlédnutí krátkého dokumentárního filmu z té doby.
Tyrkysové řeky
Dnes nás čeká ještě jedna zastávka, a tou je krásný park u pramene řeky Bosny. Pramen bývá občas vyschlý, ale máme štěstí - vody je dnes dostatek. Jsme už dost unavení, takže se do parku vypraví jen někdo, ostatní si dávají něco dobrého v autobuse u pánů řidičů a jen tak klábosí.
Den čtvrtý se odehrává ve znamení tyrkysových řek: cestou na jih nám dělá společnost Neretva, ale našim prvním cílem je Buna a její zřídlo pod obrovskou vápencovou skálou. Ostatně je to právě vápenec, který dává (nejen) těmto řekám nádhernou tyrkysovou barvu. Už při výstupu z autobusu cítíme, že jsme se ocitli v Hercegovině: vzduch je tu totiž teplý, voní fíky a suchou trávou. Cestou ke zřídlu míjíme několik stánků s místními dobrotami, kterým vévodí krásná granátová jablíčka - symbol Hercegoviny.
Přímo na místě, kde Buna vyvěrá z malé jeskyně, je ke skále nalepený klášter Dervišů - tančících muslimských mnichů. Bez bot a se šátkem na hlavě se vydáváme prozkoumat jeho malé místnůstky plné krásných koberců, starých knih a různých úhlů pohledů na řeku za oknem. Někdo se nechá zlákat kafíčkem v některé z restaurací lemujících ledovou řeku, a pak už pokračujeme do “turistické Mekky” celé země - Mostaru.
Turistická mekka Mostar, vodopády Kravica a poutní místo Medžugorje
Mezitím nám začíná poměrně intenzivně pršet, ale my se i tak vydáváme do centra města. Počin je to poměrně odvážný, protože kamínky, kterými jsou vyložené chodníky v centru, jsou dost klouzavé i za sucha, natož v dešti. Jsme ale opatrní a bez nehody projdeme celé staré město, a pak už si každý jde po svých - někdo za suvenýry, někdo za hotelovým bazénem a někdo na večerní posezení u vína v jedné z kouzelných hospůdek u řeky. Kdo zvolil poslední možnost, nemůže se na hotel vrátit suchý: nad Mostarem se totiž mezitím rozpoutá bouře, která se v různé intenzitě vrací až do rána.
Tím se ale obloha vyčistí a my vstáváme do slunečného, i když stále ještě mokrého dne. Ve středověkém městečku Počitelj je dost dusno, takže se při výstupu na tvrz dost zadýcháváme. Odměnou jsou nám ale nádherné výhledy na údolí a řeku pod námi, která je špinavá a nese s sebou nějaký nepořádek, ale nepřikládáme tomu nijak velký význam. Zatím.
Odtud pokračujeme na jedno z nejznámějších (a nejkrásnějších) míst v Hercegovině: vodopády Kravica. Už z dálky slyšíme mohutné hučení řeky a těšíme se, jak smočíme nohy i tělo v chladivé vodě. Jenže tady něco nehraje: chybí tu cestička, stoly a židle místních restaurací jsou vytahané pod stříšky, uprostřed vodní plochy se vznáší most… a místní pláž nikde. A pak mi to dojde: špinavá řeka s nepořádkem, vznášející se most, voda všude. Noční deště evidentně řádily intenzivněji, než se zdá. A to nejen nad Mostarem.
Což se nám potvrzuje na naší další zastávce, kterou je poutní místo Medžugorje. U našeho autobusu zastavuje místní prodejce se vším možným a když slyší, že následující ráno chceme jet zpět na sever do Sarajeva a Banja Luky, vrtí hlavou. Prý v Jablanici došlo v důsledku dešťů k rozsáhlým záplavám a sesuvu půdy, který přerušil spojení mezi severem a jihem země, a nedá se tudy projet.
Při návratu na hotel a připojení k wifi se teorie potvrzuje ve chvíli, kdy celému autobusu pípají mobily s dotazy blízkých, jestli jsme v pořádku. Následuje autobusová porada a rozhodnutí, co dál.
A tak poslední den, místo jet na sever, vyrážíme na jih na hranici s Chorvatskem. Sice to pro nás znamená několik stovek kilometrů navíc, ale po chorvatské dálnici se jede moc dobře. Po krátké zastávce na vyhlídce směrem do národního parku Krka přijíždíme do Zadaru, který navštívíme místo plánované Banja Luky. Zastávka je to překvapivě pohodová a příjemná: tady jsem téměř od miminka skoro jako doma. Domů se vracíme už bez větších zádrhelů, a - jak pevně věřím - spokojení a plní skvělých zážitků i jídla.
Autor článku