Náš zájezd začínáme první den procházkou k vodopádu Martuljek, který spadá do Triglavského národního parku. Vodopády jsou tu vlastně dva, ale horní vodopád (Horní Martuljek) je přístupný pouze s horolezeckou výstrojí. Naše cesta vede k vodopádu spodnímu. Už chodník samotný je velký zážitek: procházíme podél horské říčky Martuljska Bistrica, oči se kochají nádhernou průzračně zelenkavou vodou i šťavnatou zelení a celou kompozici doplňují všudypřítomné skály. Cestou někteří z nás mají pocit, že se musí pozdravit s horami a vodou, a tak jdeme k říčce, smočíme se v ledové vodě a jen s vděčností jsme… Oči si zvykají na pohled našinci neobvyklý. Divoká a čistá, ryzí příroda – to je to, za čím jsme sem přijeli. Čím víc se blížíme k vodopádu, tím strměji se skály kolem nás zvedají. Kousek pod vodopádem přecházíme přes můstek nad říčkou Martuljska Bistrica a po ostřejším krátkém výstupu jsme odměněni pohledem na vodopád, který padá do 400m dlouhé a úzké Martuljecké rokle.

Druhý den po snídani odjíždíme do Stare Fužiny a odtud už se nám klikatí cestička podél říčky Mostnica až k našemu cíli – stejnojmennému vodopádu. Celý den nám mělo pršet, ale hory a počasí jsou k nám zatím milosrdné. Je sice pod mrakem, občas slabě mrholí, ale pláštěnek není třeba. Přejdeme přes legendami opředený Ďáblův most, kocháme se úžasnými kamennými útvary, které vytvořila řeka. Např. takové Slůně v průzračně zelenkavé horské říčce zaujme už z cesty snad každého turistu. Dál k vodopádu vedou různé cesty. Nejdříve procházíme nad soutěskou, do jejíchž hlubin, kde na dně teče dravá řeka, nahlížíme trochu s respektem. Dále někdo pokračuje lesem, někdo volí cestu malebnou planinou Voje. Všechny cesty se pak potkávají pod vodopádem Mostnica. Čeká nás úchvatný pohled na vodopád, jehož voda padá z výšky 21m. Kromě kochání se vodopádem nás tady čeká ještě jedna zasloužená odměna. Scházíme kousek níže k horské chatě sloužící jako restaurace, která nás překvapí kromě místních specialit i českým pivem a samozřejmě nádherným výhledem do kraje. Po návratu do Staré Fužiny přejíždíme k Bohinjskému jezeru. Toto jezero je jedno z nejkrásnějších a nejoblíbenějších míst ve Slovinsku. Jedná se totiž o největší přírodní jezero ve Slovinsku. Na délku má 4100m a v nejširším místě měří 1200m. Největší hloubka dosahuje 45m. Jeho písečné břehy lákají ke koupání, které je tady v letním měsících velmi příjemné a osvěžující. I když počasí není dnes vyloženě letní, někteří z nás se odvážně noří do vod jezera. Ti méně odvážní si smočí a zchladí alespoň unavené nožky. Odpočíváme u mýtické sochy Zlatoroga (podle pověsti chránil triglavský poklad), sledujeme kačeny na břehu a smějeme se bouřlivým reakcím na chladnou vodu a hecování se našich účastníků zájezdu na druhém břehu jezera. Zaujal nás i starý kamenný most, za nímž je krásný gotický kostelík sv. Jana Křtitele, uvnitř kterého se ukrývá pozlacený oltář ze 17. století a vzácné fresky z 15. a 16. století. Komu se nechce dovnitř, může zhlédnout část fresek i zvenku na fasádě kostela.

Následující den pokračujeme s průzkumem slovinských vodopádů. Tentokrát je na řadě vodopád Savica. Cesta k němu není z parkoviště daleká, ale malinko si mákneme na schodech. Po zdolání 553 nášlapů (pečlivě spočítané) jsme odměněni za svitu slunce vodopádem hrajícím snad všemi barvami duhy. Už je to vlastně třetí vodopád na našem výletě, ale tento uchvátil určitě každého. A možná bude i něco pravdy, co se o něm říká, že umí uzdravovat a harmonizovat všechny, co k němu s pokorou přijdou… Vodopád je výjimečný i z jiného hlediska. Jeho tok se totiž pod zemí rozděluje na 2 proudy, které jsou přivedeny vodorovným tunelem k ústí vodopádu. Vodopád ve tvaru A padá do úctyhodné hloubky 78m. Pobyt u něj je nepopsatelný zážitek, to se prostě musí zažít! Vůbec se nám od něj nechtělo, ale čekají nás další úžasné místa. Přejíždíme k již nám známému Bohinjskému jezeru, ale tentokrát na protější břeh, než jsme byli včera. Lanovkou se vyvážíme do 1530 m n.m. Chvíli se kocháme výhledy na Bohinjské jezero z výšky, ale pak náš zrak přitáhne to, proč tu jsme – tedy vrcholy Julských Alp. Prvním cílem je vrchol ve výšce 1682m n. m. s majestátním názvem i hlaholem zvonu. Na vrcholu Orlovy hlavy totiž má každý turista, který ho dosáhne, možnost zazvonit na zvon a tím dát všem dole na vědomí, že první vrchol byl překonán. Sejde se nás tam skupinka, uděláme skupinové foto, posvačíme. Ti, kteří už mají dost stoupání, zamíří poté na kávu do chaty kousek od Orlovy hlavy a zbytek výpravy se vydává na další vrchol. Tím je Šija ve výšce 1880m n. m. Tady už si opravdu trochu víc mákneme, ale ten výhled na všechny strany skutečně stojí za to. Je tu už mnohem méně lidí a my si vychutnáváme vzácný okamžik, kdy jsme na vrcholu pouze malá skupinka. Tiše si užíváme ničím nezastíněný pohled na celou tuto oblast, koukáme na špičky okolních vrcholů, které máme jakoby v naší výšce. Získáváme tu určitý nadhled a možná nejen na údolí pod námi, ale i ten životní… Občas vykoukne mezi mráčky i silueta vrcholu známého Triglavu. Při sestupu se i nadále kocháme tentokráte neskutečnou alpskou květenou. Doprovázejí nás nadšené výkřiky našich žen zahradnic, které s úžasem fotí vše, co mnohdy doma s velkou pílí pěstují, a tady prostě roste a kvete tak nějak samo.

Následující den se opět nese v živlu vody. Začínáme hned ráno jako jedni z prvních návštěvníků průchodem soutěsky Vintgar. Soutěskou procházíme po udržovaných dřevěných chodníčcích střídavě po obou březích, spojené občasnými můstky. Díky tomu je nám zprostředkován přímý, ale zároveň bezpečný kontakt s dravou řekou Radovnou, která si to žene soutěskou přes kameny, průrvy i malé vodopádky, aby se zas na chvilku ztišila v širším místě koryta. Ale to jen nabírá dech, aby se voda po chvíli znovu rozběhla ve svém až zuřivém tempu a ukázala nám svou rychlost a sílu. Stezku soutěskou uzavírá vodopád Šum, kde se ještě loučíme posledními pohledy s duhou v jeho padající vodě. Pod ním přecházíme už klidnou řeku Radovnu. Řeka se tváří spořádaně, ale my víme, co o pár desítek metrů výše tato voda dokáže. K autobusu odcházíme bohatší o další krásný zážitek. Přejíždíme k jezeru Bled, kde už nás čekají loďky - tzv. pletny, a ty nás převezou za vtipkování statných převozníků, tzv. pletnařů na ostrov Bled. Zajímavostí je, že pletnaře nemohl dělat jen tak někdo: tradice tohoto řemesla sahá až do dob vlády Marie Terezie a právo převážet turisty na ostrov se dědilo z otce na syna. V současné době zde funguje sdružení na způsob cechu. Ostrov Bled bylo posvátné místo pro Slovany už od 9.stol. Na ostrově si projdeme kostel Nanebevzetí Panny Marie z 15. stol., muzeum i zvonici se zvonem přání. Ale i procházka kolem ostrůvku nenechá někoho úplně v klidu – a to především rybáře. Voda v tomto jezeře je průzračná a podloží u ostrova písčité. A díky této kombinaci můžeme sledovat velká hejna sumců, kteří se sice snaží schovat pod kořeny a padlými kmeny stromů, ale v tak čisté vodě a při jejich velikosti, se to sumcům prostě nemůže podařit. Takže i z břehu obdivujeme opravdu kapitální kusy skoro až ke 2m dlouhé. Ale ani ženy nepřijdou na jezeře Bled zkrátka. Před přistáváním zpátky na pevnině nás pletnař schválně veze podél břehu jen kousek od plantáží leknínů. Kdo je rychlejší než pletnař, tak i nějaký ten svůj snímek se zátiším leknínů uloví. Po výstupu z loděk procházíme promenádou do centra městečka Bled a poté s malou skupinkou stoupáme po schodech a serpentinách k Bledskému hradu. Jde o jeden z nejstarších hradů Slovinska. Hrad se nachází na skalním výčnělku ve výšce cca 130 metrů nad jezerem. Tato dominanta nás upoutala už při příjezdu a byl samozřejmě jedním z pozorovaných objektů i z ostrova Bled, kde jsme ještě před chvílí byli. Areál hradu je značně členitý a to ho dělá zajímavým. Pomocí aplikace v mobilu máme dokonce výklad i v českém jazyce, takže po malých skupinkách procházíme postupně všechny prostory hradu a není jich málo: hradní kaple, rozsáhlé hradní muzeum mapující historický vývoj osídlení bledské krajiny od doby bronzové do dnešních dní, nakoukneme i do hradní tiskárny nebo vinného sklepa. V kovárně je možnost si na památku vyrobit vlastní minci. A jako třešničku na dortu si dáváme ledové frappé a usedáme na terasu hradu s výhledem na jezero i ostrov Bled. Vítr nám cuchá vlasy, slunce se o nás opírá, pod námi skalní útes a pak už jen širá vodní hladina. Vychutnáváme vzácný okamžik klidu v objetí živlů přírody. Po sejití dolů do městečka, jde někdo na kafe, někdo na procházku po promenádě, někdo neodolá lákavé chladné a čisté vodě a jde se koupat.

Poslední den nás čeká nejprožitkovější vodopád našeho zájezdu. Je jím vodopád Peričnik, který má tu zvláštnost, že voda padá ze skalního převisu a návštěvník má možnost projít přímo za vodopádem (stejně jako je tomu například u známějšího vodopádu Seljalandsfoss na Islandu). Zůstáváme stát opřeni vzadu o skálu s padající vodou před sebou. Šum vody, pevná skála za námi, vysoká vzdušná vlhkost a všudypřítomné drobné kapičky vody…tomu říkám intenzivní poznávání skoro všemi smysly – okem, sluchem, čichem i na tělo! ☺ Je to úžasný zážitek, ale při větrném počasí je nutné počítat s pláštěnkou nebo alespoň dobrou bundou. Pak přejíždíme kousek zpět do městečka Mojstrana, kde nás čeká muzeum, kde interaktivně můžeme poznat vše, co se pojí k historii slovinského horolezectví, alpinismu. Součástí prohlídky je i krátký film v češtině. A samozřejmě nesmíme vynechat i speciální kabinu, kde na vlastní kůži můžeme zažít imitaci takové malé bouře v horách. Z kabiny se ozývají hromy, blesky i výkřiky, ale pak vychází všichni suší, se šťastným úsměvem na tváři a takovými šibalskými jiskřičkami v oku, jaké jsme mívali jako malé děti. Poté nás autobus převeze k jezeru Jasná – nádhernému, vysokohorskému jezeru, kde se i za největšího horka osvěží jen ti největší otužilci, protože voda je opravdu ledová. Od jezera scházíme příjemnou cestičkou klikatící se ve stínu podél břehu říčky Pišnica do městečka Kranjska Gora. Tam nás zaujme kostelík Nanebevzetí Panny Marie a dáme si zasloužený rozchod na občerstvení v některé z útulných hospůdek, abychom ještě naposledy okusili místní speciality. A než definitivně zamíříme k našim domovům, čekají nás ještě 2 zastavení. V Planici se pokocháme pohledem na vyhlášené skokanské můstky, kde se konávají závody Světového poháru ve skocích na lyžích. V horkém počasí se jdeme zchladit do protější nápadné budovy. V ní se totiž nachází celoročně otevřená běžkařská dráha, proto tu i v letních měsících najdeme sníh - hodně sněhu. Naše cestování po Slovinsku uzavíráme v mokřadu Zelenci. Cílem je jeden z pramenů řeky Sávy: Sáva Dolinka. Řeka tu má nádherně modro zelenou barvu a pozorovat, jak vyvěrá ze dna, je opravdu nezapomenutelné až magické. U města Radovljice se poté Sáva Dolinka spojuje se Sávou Bohinjkou a odtud již pokračují jako řeka Sáva. Domů se vracíme nejen s množstvím fotografií nádherné slovinské přírody, ale i plní nezapomenutelných vjemů a zážitků, které nám už nikdo nevezme a které zůstanou našim vnitřním bohatstvím napořád.