První zážitky z Guatemaly

První zážitky z Guatemaly

12.2.2026

...včera jsem se skupinou klientů po více než 30 hodinách cestování doletěl do Guatemaly, respektive jejího hlavního města, kde jsme přesedli do mikrobusu a dalších šest hodin jsme se tmou řítili směrem na východ. Tam jsme se konečně kolem půlnoci ubytovali v malém hotelu ve městě Rio Dulce.

Tropické probuzení a snídaně s chutí střední Ameriky

Venku je stále tma, ale vrčení motoru znamená, že některý z ubytovaných hostů se chystá vyrazit na svoji další cestu. O chvíli později se ozvou hlasy, bouchnutí dveří a vozidlo odjíždí. Obléknu se, vyjdu z pokoje a vychutnávám si teplo prosycené vůní vlhkého tropického lesa obklopujícího skupinu stavení, kterých je náš hotýlek součástí. Na východě bledne obloha a okolí se rozeznívá celou řadou různých zvuků – probouzejících se ptáků v korunách stromů a hlasitého kokrhání kohouta za plotem.

O hodinu později se všichni scházíme v hotelové restauraci a dáváme si snídani. V mém případě omeletu s černou fazolovou pastou, voňavou kukuřičnou tortillou a horkou kávou.

Po snídani nás vyzvedne malý autobus a odveze nás do přístavu na břehu řeky Rio Dulce. Ihned se k nám hlásí malý muž s kulatou hlavou, černými kudrnatými vlasy a širokým úsměvem. Představuje se jako Fendi, náš kapitán na následující dva dny, a posílá nás na dlouhé dřevěné molo vybíhající do řeky. O chvíli později k molu přirazí motorový člun s černým trupem ozdobeným třemi barevnými pruhy a modrou, plachtovou střechou. Na jeho příď nakládáme zavazadla, sedáme na lavice a vyrážíme na řeku.

Livingston - město s americkým jménem a africkým srdcem

Jako první nás zaujmou kamenné zdi španělské pevnosti San Felipe, která byla v 17. století zbudována jako ochrana před nájezdy pirátů. Směrem na jihozápad se totiž zhruba 50 km do vnitrozemí rozkládá jezero Izabal, které bývalo vstupní branou do Guatemaly před vybudováním přístavu Puerto Barrios. Na břehu tohoto jezera také v roce 1839 vstoupili na území Guatemaly John Stephens a Frederick Catherwood, ten první americký cestovatel a spisovatel a ten druhý anglický cestovatel a malíř, kteří svými texty a fantastickými kresbami jako první seznámili západní veřejnost s existencí mayských měst Copán, Palenque nebo třeba Uxmal.

Naše loďka se ale stáčí na severovýchod a my plujeme po řece Rio Dulce směrem k městu Livingston. Název tohoto města rozhodně nezní španělsky, jak bychom od guatemalského pobřežního města očekávali. Město bylo totiž v roce 1831 pojmenováno po americkém právníkovi a politikovi Edwardu Livingstonovi, který v předchozích letech navrhl zákoník státu Louisiana, jehož části byly jako reformní zákony převzaty guatemalskou vládou. Do té doby neslo město původní garifunský název La Buga. Proč garifunský? Kdo jsou to Garifunové?

Sága o Garifunech

Původ Garifunů lze vysledovat na ostrov Saint Vincent, kde v roce 1635 ztroskotaly dvě španělské otrokářské lodě. Přeživší západoafričané se v průběhu následujících století začlenili do původní populace tvořené Kariby a Arawaky. Převzali jazyk Arawaků, ale do nově vzniklé společnosti přinesli africké hudební rytmy a náboženské prvky. Evropané je označovali jako „černé Kariby“, na rozdíl od „žlutých Karibů“, tj. původních obyvatel bez afrických předků.

V sedmnáctém a osmnáctém století se Saint Vincent pokoušeli kolonizovat Francouzi a Britové, kterým se to v roce 1795 podařilo. S ostrovem ale získali také populaci svobodných, nezávislých a ozbrojených Garifunů afrického původu, které považovali za hrozbu pro vznikající plantážní ekonomiku ostrova. Proto Britové v roce 1797 násilně deportovali přibližně 5000 Garifunů na ostrov Roatán ležící u pobřeží současného Hondurasu. Na Roatánu se ale Garifunové nedokázali uživit, a tak se postupně přesouvali na pobřeží Střední Ameriky, na kterém se v současnosti rozkládají státy Honduras, Guatemala, Belize a Nikaragua.

Do ústí řeky Rio Dulce v Guatemale dorazili v roce 1802 a založili osadu s názvem Labuga (Ústí), která se stala jedinečnou kulturní enklávou karibsko-afrického života na okraji španělského koloniálního impéria. Odlehlá poloha (dodnes se do Livingstonu dostanete pouze lodí, pozemní cesta neexistuje) Garifunům zajistila ochranu před vnějšími vlivy, politickými turbulencemi a válkami, a proto se jejich kultura zachovala dodnes.

V roce 2001 byly dokonce Garifunský jazyk, hudba a tanec zapsány do seznamu světového dědictví UNESCO.Do Livingstonu připlouváme po zhruba hodinu a půl dlouhé plavbě po řece, během které nám Fendi zastavil v několika zátočinách pokrytých bílými a růžovými lekníny, mezi kterými pobíhali barevní ptáci, a ukázal nám leguány v korunách stromů.

Lovící pelikáni

V Livingstonu ústí řeka Rio Dulce do Honduraského zálivu a nás vítají hejna pelikánů hnědých, což je nejmenší, ale nejrozšířenější druh pelikána. Pozorujeme ptáky, jak letí ve výšce zhruba 10 metrů nad hladinou, aby se náhle střemhlav vrhli do vln a o několik sekund později se vynořili, máchli křídly a opět vzlétli do vzduchu.

Nábřeží Livingstonu je lemováno dřevěnými moly, zakotvenými loděmi a loďkami. Na molech, lodích a libovolných konstrukcích posedávají desítky pelikánů a tráví, co předtím nalovili. Na první pohled vypadá pobřeží neupraveně a neudržovaně, ale záhy zjistíme, že nabízí barevnou karibskou atmosféru a vynikající kuchyni. Fendi loďku uváže u mola hotelu Casa Nostra a my se můžeme ubytovat v prostorných a vzdušných pokojích. Je poledne, a tedy čas na oběd. Naštěstí má hotel vlastní restauraci a my jdeme ihned vyzkoušet speciality místní kuchyně. Například „tapado“. Představte si velký talíř plný polévky založené na kokosovém mléku, ve které plavou krevety, kousky chobotnic, mušle a krabi. K tomu ještě celá opečená ryba, miska rýže a tortily. Chutná to výborně a porce je neskutečně velká.

Osvěžení v džungli a finále na Playa Blanca

Po obědě se znovu nalodíme do plavidla kapitána Fendiho a odplouváme k ústí malé říčky, která, dříve než se vlije do moře, protéká přes sedm travertinových stupňů (jezírek) a vytváří tak zajímavou kaskádu ponořenou v hluboké džungli. Nazývá se Siete Altares (Sedm oltářů) a v některých jezírkách se lze vykoupat a osvěžit.

Z temného pralesa se vrátíme na loďku a po zhruba půlhodině přistaneme u dalšího mola, tentokrát poblíž tzv. Bílé pláže (Playa Blanca). Jedná se o tenký pruh bílého písku lemovaný kokosovými palmami, kde se rádi koupou a baví nejen turisté, ale i místní lidé. Na vstupu na pláž vybírají vstupné, ale „výběrčí“ nás hned ujistí, že po předložení vstupenky v místním baru dostaneme kokosový ořech nebo nealkoholický nápoj. To si nemůžeme nechat ujít, a tak završíme odpoledne koupáním v moři a popíjením kokosové vody ve stínu kokosových palem přímo z „kokosáku“– „karibská“ tečka za náročnou cestou z Evropy a příjemný začátek poznávání této středoamerické země.