Osm národních parků Chorvatska zabírá celých 10 % rozlohy země a tvoří pestrou mozaiku, kde se středomořská ležérnost mísí se syrovou elegancí hor.
Brijuni: Diplomatická scéna na základech antiky a pravěku
Soustroví u jihozápadního pobřeží Istrie není klasickou divočinou; funguje spíše jako vrstevnatý archiv dějin. Ve 20. století se ostrovy staly letní základnou maršála Tita a klíčovým místem světové diplomacie, kde se v roce 1956 formovalo Hnutí nezúčastněných zemí. Zatímco zbytek Evropy dělila železná opona, na Brijuni se u jednoho stolu potkávala britská královna Alžběta II. s Indírou Gándhíovou nebo Fidelem Castrem.
Tato éra zanechala v parku bizarní dědictví v podobě safari parku. Zebry a sloni, kteří se zde pasou pod středomořskými borovicemi, jsou potomky živých darů, které Titovi věnovali světoví státníci. Historická kontinuita ostrovů jde však mnohem hlouběji. V zátoce Verige se v mořské hladině zrcadlí ruiny monumentální římské vily z 1. století př. n. l. a jen o kousek dál stále plodí olivovník, který zde zapustil kořeny před 1 600 lety.
Celkový dojem surrealistické expozice pod širým nebem dotvářejí vápencové desky na pobřeží. Ty v sobě uchovaly více než dvě stovky otisků dinosauřích tlap a jsou tak tichým důkazem, že Brijuni byly unikátním bodem na mapě dávno předtím, než se na nich začala psát moderní historie.
Kornati: Kamenný labyrint v měsíční krajině
V severní části Dalmácie leží národní park Kornati – unikátní celek 89 ostrovů a útesů, které tvoří nejhustší souostroví celého Středomoří. Na Kornati nenajdete stín lesů; tento národní park je definován vizuálním minimalismem. Bílá vápencová skála zde ostře kontrastuje s hlubokou modří Jadranu a vytváří scenerii, která působí až nadpozemsky. Lidé sem neutíkají za atrakcemi, ale za absolutní izolací v místě, kde se zastavil čas.
Navzdory zdánlivé opuštěnosti jsou ostrovy protkány stovkami kilometrů kamenných zídek, takzvaných suhozidů. Pastevci je budovali bez jediné kapky malty, kámen po kameni, aby v tomto nehostinném terénu udrželi ovce a ochránili skromnou vegetaci před spalujícím sluncem a slaným větrem. Je to monumentální svědectví o houževnatosti lidí, kteří se zde naučili žít v souladu s nedostatkem.
Nejdramatičtějším prvkem souostroví jsou však takzvané „koruny“ – kolmé skalní stěny na vnějším okraji ostrovů, které padají z výšky desítek metrů přímo do hlubin moře. Tyto útesy nejsou jen vizuálně působivé; v jejich trhlinách, vystavených extrémní kombinaci soli a slunce, našly útočiště vzácné druhy ptáků a rostlin, které v této fascinující „pustině“ tvoří nečekaně bohatý ekosystém.
Krka: Místo, kde voda tvoří kámen a rozsvěcí města
Národní park Krka sleduje tok stejnojmenné řeky, která se cestou k moři prodírá hlubokými kaňony a tvoří sedm velkolepých bariér. Hlavním důvodem jeho ochrany je proces tvorby travertinu. Právě tento proces „rostoucího kamene“ – usazování vápence, který mění tvář vodopádů v reálném čase – je hlavním důvodem přísné ochrany celého toku. Dravost vody zde doplňují historické kamenné mlýny a systém dřevěných lávek, které návštěvníky vedou v těsné blízkosti zpěněné hladiny.
Průmyslová historie parku je přitom stejně fascinující jako jeho geologie. V roce 1895, jen dva dny po spuštění Teslovy elektrárny na Niagarských vodopádech, začala pod Skradinským bukem pracovat hydroelektrárna Jaruga. Díky tomuto vizionářskému projektu se Šibenik stal jedním z prvních měst na světě s elektrickým pouličním osvětlením.
Zatímco Skradinski buk se svými sedmnácti schody je místem, kde se řeka Krka mění v hlučnou masu energie a dravého proudu, o pár kilometrů dál proti proudu se její charakter zcela uklidňuje. V širokém říčním jezeře tam leží ostrov Visovac s františkánským klášterem z 15. století. Tato izolovaná stavba uprostřed vody vnáší do divoké přírody duchovní rozměr a tvoří tichý, až meditativní protipól k bouřlivým vodopádům v dolní části toku.
Mljet: Izolovaný svět slaných jezer a tichých lesů
Na nejjižnějším cípu Chorvatska leží ostrov Mljet, jehož severozápadní část tvoří národní park vyhlášený pro své mimořádně zachovalé lesy a unikátní hydrologický systém. Geologickou raritou jsou Veliko a Malo jezero. I když se jim říká jezera, jde o hluboké mořské zátoky spojené s otevřeným Jadranem tak úzkými kanály, že se v nich voda chová jako jezerní a je o několik stupňů teplejší než okolní moře. Uprostřed Velikého jezera se na malém ostrůvku tyčí benediktinský klášter svaté Marie z 12. století, který svou kamennou strohostí dokonale doplňuje okolní divočinu.
Právě tato snová izolovanost a neprostupná zeleň dělají z Mljetu nejpravděpodobnějšího kandidáta na bájný ostrov Ogygia z Homérovy Odyssey. Podle legendy zde řecký hrdina ztroskotal a následně strávil sedm let v milostném zajetí nymfy Kalypso. Ta Odyssea podle mýtu omámila nejen svým zpěvem, ale i klidem a krásou ostrova, kterému se v antice říkalo „Melita“ (medový ostrov). Na jižním pobřeží můžete navštívit Odysseovu jeskyni, kde se díky lomu světla hladina barví do nereálných odstínů modré.
Paklenica: Filmové hory nad Jadranem a úkryty studené války
Na jižním svahu pohoří Velebit se hory setkávají s mořem tak prudce, že od pláže k úpatí masivních skal na některých místech dojdete za pár minut. Paklenica chrání dva hluboké kaňony, Velikou a Malou Paklenicu, které se zařezávají do vápencových štítů v těsné blízkosti pobřeží. Je to jedno z mála míst, kde můžete během jednoho dne vystoupat na skalní hřeben a také si zaplavat v moři.
Právě syrovost zdejší krajiny učarovala v 60. letech filmovým štábům, které zde hledaly ideální kulisy pro americký Divoký západ. Pokud vám strmé stěny kaňonů připadají povědomé, pravděpodobně v nich poznáváte místa, kde se proháněl filmový Vinnetou. Legendární náčelník Apačů vtiskl těmto skalám romantický nádech divočiny, který zde přetrvává dodnes, i když jsou dnes vápencové stěny – v čele s monumentálním, 350 metrů vysokým monolitem Anića kuk – spíše doménou horolezců než filmařů.
Zatímco na povrchu se odehrávaly filmové příběhy, v útrobách skal se v utajení psala historie studené války. V padesátých letech zde vznikl rozsáhlý podzemní komplex chodeb a sálů, který měl sloužit jako protiatomový kryt pro jugoslávské vedení.
Plitvická jezera: Přírodní architektura, která se vám mění před očima
Většina lidí si Plitvice představuje jako statickou kulisu pro fotky, ale realita je mnohem zajímavější. Tento systém 16 terasovitých jezer je ve skutečnosti obří přírodní staveniště. Hlavním hrdinou je zde travertin – „živý kámen“, který vzniká díky specifickým řasám a mechům. Ty na sebe vážou vápenec a vytvářejí bariéry, které rostou rychlostí několika centimetrů za rok. To znamená, že jezera, která vidíte dnes, mají jiný tvar, než měla před sto lety. Voda si neustále hledá nové cesty, staré vodopády zanikají a nové vznikají.
Právě tato scenerie v 60. letech učarovala filmařům, kteří zde hledali bájné poklady. Pokud se zastavíte u jezera Kaludjerovac a pohlédnete na hladinu, díváte se přímo na filmové Stříbrné jezero. Právě zde, v jeskyni nad jezerem, ukrýval Vinnetou se svými přáteli známý poklad.
Pokud však chcete zažít atmosféru parku mimo hlavní turistické trasy, musíte se otočit zády k vodopádům a zamířit do lesa Čorkova uvala. Jde o jeden z posledních evropských pralesů, kde stromy umírají přirozeně a kde v mechu a tichu zapomenete na zástupy lidí na dřevěných lávkách. Je to připomínka toho, že Plitvice nejsou jen park s vodopády, ale komplexní a přísně chráněný ekosystém, kde nejvyšší vodopád Chorvatska, 78 metrů vysoký Veliki slap, tvoří jen zlomek jeho skutečného bohatství.
Risnjak: Domov velké trojky a nejhlubší modři Gorského kotaru
V hornatém vnitrozemí Gorského kotaru leží Risnjak – území, které funguje jako přirozený biokoridor na pomezí Alp a Dinárského pohoří. Oproti pobřežním parkům nabízí drsnější klima a husté lesy, které jsou jediným místem v Chorvatsku, kde vedle sebe trvale žijí všechny tři velké evropské šelmy: vlk, medvěd a rys (chorvatsky ris), po kterém park nese své jméno.
Skutečnou záhadu parku však najdete v jeho údolí. Pramen řeky Kupy vypadá jako nehybné tyrkysové zrcadlo zasazené hluboko v lesích. Jde o jeden z nejhlubších krasových vývěrů na světě; potápěči zde sestoupili do hloubky 154 metrů, ale dna stále nedosáhli. Tato oblast, pro svou druhovou rozmanitost známá jako „Údolí motýlů“, hostí stovky druhů tohoto hmyzu, což je nejlepším důkazem naprosté čistoty zdejšího ekosystému.
Vrchol Veliki Risnjak pak nabízí jeden z nejlepších výhledů v zemi. Za jasného dne odtud uvidíte fascinující geografický kontrast: zatímco na jedné straně se rýsují špičky slovinských Alp, na té druhé se v dálce modrá hladina Jadranu s obrysy ostrovů Kvarnerského zálivu.
Severní Velebit: Vápencový labyrint, kterým projdete bez zadýchání
Severní Velebit je nejmladším chorvatským národním parkem a jeho charakter definuje syrová, téměř měsíční krajina plná bizarních skalních útvarů a hlubokých propastí. Na rozdíl od jiných pohoří, která musíte „dobývat“, vás Velebit pustí do svého nitra velmi elegantně.
Hlavní osou parku je totiž Premužićova stezka, postavená ve 30. letech minulého století. Je to inženýrský unikát – 57 kilometrů dlouhá trasa je vyskládána z kamene bez použití malty a navržena tak citlivě, že i v tom nejstrmějším terénu skalních věží Hajdučki i Rožanski kukovi stoupáte jen minimálně. Stezka vám umožní bezpečně nahlédnout do míst, kde se do hloubky 1 431 metrů propadá Lukina jama, jedna z nejhlubších vertikálních propastí na světě.
Zážitek z parku pak vrcholí na Zavižanu. Stojí tu nejstarší vysokohorská meteorologická stanice v zemi, kde i uprostřed léta může teplota prudce klesnout a připomenout vám, že jste v horách. Právě odtud se ale otevírá ten nejčistší pohled na chorvatskou dualitu: zatímco vám do tváře fouká studený horský vítr, hluboko pod vámi se v horkém oparu třpytí hladina Jadranu s rozesypanými ostrovy Rab a Pag.
Autor článku