Öland je druhý největší švédský ostrov. Měří 137 kilometrů na délku, ale na šířku má jen několik málo kilometrů. Od pevniny ho odděluje průliv Kalmarsund, přes který se klene elegantní most Ölandsbron. Jet přes tento šestikilometrový kolos je zážitek samo o sobě – jako by vás nesl do jiného světa.

Hned na první pohled je Öland jiný. Ostrov větrných mlýnů, bílých majáků, kamenitých plání, skalních útesů i podivně pokroucených borovicových hájů. Působí syrově a pohádkově zároveň. A není náhodou, že si ho zamilovala i švédská královská rodina – každé léto tu tráví dovolenou na svém sídle Solliden.

Ale Öland není jen o fascinující krajině. Má také dávnou historii. Už v době kamenné tu žili lidé, kteří po sobě zanechali svá sídla, obranné valy i celé opevněné vesnice. Ostrov je domovem unikátního ekosystému – vápencové planiny Stora Alvaret, která je zapsaná na seznamu UNESCO.

Před námi jsou dva dny plné objevování – sever s královskou stopou a lesem skřítků, a jih s nekonečnými planinami, starověkými památkami a nejvyšším majákem Skandinávie. Jsme zvědaví, čím nás tenhle ostrov překvapí.

Vydejte se s námi…

Ráno jsme vyrazili na severní cíp Ölandu. Ostrovu se přezdívá Solens och vindarnas ö, tedy „ostrov slunce a větru“. A brzy jsme pochopili proč – málokde ve Švédsku svítí slunce tak často jako tady.

Prvním cílem byl maják Långe Erik, elegantní bílá věž na skalnatém poloostrově Stora Grundet. Postaven byl roku 1845 z místního vápence a sloužil lodím proplouvajícím průlivem Grankullaviken v době, kdy Baltské moře bylo důležitou obchodní trasou. Prošli jsme se klidnou stezkou poloostrovem a naslouchali, jak břeh omývají vlny.

Poté jsme zamířili na opačnou stranu zátoky, kde nás čekal les skřítků Trollskogen. Staré borovice jsou tu zkroucené do fantastických tvarů – jako by zkameněly uprostřed tance. Prošli jsme celou rezervací a nejvíce nás ohromil Trolleken – prastarý dub, který tu podle odhadů roste už téměř 900 let. Jeho dutý, mechem porostlý kmen působí jako brána do jiného světa. Místní legenda říká, že strom střeží skřítci – a my tomu bez problémů uvěřili.

Odpoledne jsme zamířili k přírodní rezervaci Byrums Raukar, kde nás ohromily vápencové sloupy, které moře vyhloubilo během tisíců let. Ještě větším překvapením ale byla nedaleká pláž s jemným bílým pískem – jako vystřižená z jihu Evropy. Průzračná voda lákala ke koupání, a tak se někteří z nás s chutí osvěžili, zatímco jiní si jen ponořili nohy do moře a vychutnávali slunce a klid.

Cestou zpět jsme se zastavili u letohrádku Solliden, letního sídla švédské královské rodiny. Nechala ho postavit královna Victoria na začátku 20. století – údajně kvůli zdravému vzduchu na Ölandu. Dnes je palác v soukromém vlastnictví, ale okolní zahrady jsou přístupné veřejnosti. Plné květin, soch a vodopádků působí jako kulisy z filmového „Deníku princezny“. Skvělá tečka za dnem plným zážitků.

Druhý den nás zavedl na jih ostrova, kde se krajina dramaticky mění. Zatímco sever je zelený a členitý, jih je otevřený, suchý a surově krásný. Místo borovic tu krajině dominují kámen, vítr a nekonečný obzor.

Začali jsme ve vesničce Mysinge, kde nás přivítaly jedny z nejslavnějších symbolů Ölandu – větrné mlýny. Na celém ostrově jich kdysi stálo přes dvě tisícovky a každý statkář chtěl mít ten svůj. Mlýny sloužily nejen k mletí obilí, ale i jako symbol prestiže. Několik jich dodnes stojí pohromadě právě zde – dřevěné konstrukce na otočném mechanismu, které se mohly natáčet podle směru větru. Prohlédli jsme si je zblízka – a dokonce do jednoho i nahlédli. Je fascinující, jak úzce byl kdysi život spojen s větrem.

Odtud jsme pokračovali na Stora Alvaret, rozlehlou vápencovou planinu zapsanou na seznam UNESCO. Téměř bezlesá, tichá, plná suché trávy, nízkých rostlin a placatých kamenů – působí až magicky. Nechce se tu mluvit – spíš poslouchat…

Příjemnou procházkou jsme dorazili až na samotný konec ostrova – k majáku Långe Jan. Měří přes 40 metrů a je to nejvyšší maják ve Švédsku. Stojí tu od roku 1785 a stále slouží svému účelu. Výstup na vrchol byl trochu výzva, ale výhled rozhodně stál za to – moře, skály, mokřady a pod námi… ticho.

Právě tam leží Ottenby, významná ornitologická stanice. Tento region je klíčovým bodem pro migraci ptáků a i během léta jsme zahlédli množství vodního ptactva – racky, volavky, husy, labutě i menší zpěvné druhy. Člověk si tady uvědomí, že je jen malou součástí něčeho mnohem většího.

Naší poslední zastávkou bylo Eketorp – zrekonstruovaná pravěká pevnost, kterou lidé znovu využívali i ve středověku. Kruhové opevnění, hliněné domy se slaměnými střechami, zbraně, nástroje, pece i pastviny – to všechno tu bylo pečlivě ztvárněno podle archeologických nálezů. Chodili jsme po hradbách, nahlíželi do domků a představovali si život lidí, kteří tu žili před více než tisíci lety. Na chvíli jsme se opravdu ocitli v jiném čase – a v jiném rytmu života.

Öland nás nepřivítal fanfárami. Žádnými davy, žádnými velkými gesty. A přesto – nebo právě proto – jsme odjížděli s pocitem, že jsme objevili něco výjimečného. Ostrov, který se nevnucuje. Ale když mu dáte čas, otevře se vám. A ukáže svět, kde ticho léčí, příroda má duši a každé místo svůj šarm.

Nečekejte atrakce na každém rohu. Ale pokud toužíte po místě, kde se opravdu zastaví čas – kde slyšíte zpěv ptáků, vítr ševelit v trávě a vlastní myšlenky – pak je Öland místo, na které jen tak nezapomenete.

A možná, nebo spíš pravděpodobně, si ho v tichosti zamilujete.