Cesta do neznáma: 44 dobrodruhů, tři země a pět dní plných překvapení

Cesta do neznáma: 44 dobrodruhů, tři země a pět dní plných překvapení

8.6.2026

Na konci května jsme se rozhodli zjistit odpověď. A byla to cesta, na kterou jen tak nezapomeneme.

Kdy jste se naposledy nechali opravdu překvapit?

Kdo by neměl rád překvapení? Přesto jich s přibývajícími roky v našich životech ubývá.

Spoustu věcí máme rádi pod kontrolou. Chráníme se před nepříjemnými situacemi, předem si hledáme odpovědi a snažíme se minimalizovat každé možné riziko. A podobně je to i s cestováním. Ještě před odjezdem si na internetu dohledáváme fotografie hotelu, otevírací dobu památek, délku přejezdů, hodnocení restaurací i přesné místo, kde si pořídíme nejhezčí snímek na památku.

Není na tom nic špatného. Jen se tím někdy připravujeme o jednu důležitou součást cestování: o skutečný moment překvapení.

Co kdybychom tedy jednou všechny itineráře, mapy a fotografie předem odložili stranou? Co kdybychom vyrazili na cestu, při které neznáme směr, zemi ani program? Podobně jako v dětství, kdy nás rodiče naložili do auta a my jsme se jen těšili, co se za oknem objeví.

Právě z této myšlenky vznikla Cesta do neznáma. Historicky první zájezd, při kterém účastníci znali pouze termín, základní charakter cesty a doporučení, co si zabalit. Přesný plán znal průvodce a několik členů realizačního týmu.

Na konci května tak nastoupilo do autobusu 44 cestovatelů, kteří měli společnou jednu důležitou vlastnost: byli připraveni nechat se překvapit.

A překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat.

Den první: nastupte si, jedeme někam

Večer před odjezdem bývá na běžném poznávacím zájezdu poměrně předvídatelný. Účastníci řeší, zda mají pas, kdy bude první zastávka a kolik kilometrů je čeká do cíle. U nás tentokrát chyběla jedna drobnost: nikdo netušil, kam vlastně cestujeme.

Autobus se postupně plnil kufry, batohy, cestovními polštářky i prvními odhady. Pojedeme na sever? Na jih? Do hor? K moři? Každý měl svou teorii. Žádná ale neměla dlouhého trvání.

Jakmile se autobus rozjel, začala hra. Nešlo o to uhodnout destinaci během několika minut. Právě naopak. Chtěli jsme, aby se příběh cesty odhaloval pomalu, zastávku po zastávce a den po dni.

Za okny se postupně setmělo a většina posádky usnula. Autobus mezitím mířil na jihovýchod. Ráno nás čekala první země a první skutečné dobrodružství.

Den druhý: vítejte v Bosně a teď zkuste najít cestu

Ranní slunce začalo hřát nečekaně brzy a rychle předznamenalo velmi teplý den. Když se za okny autobusu začaly zvedat zelené kopce a vzdálené hory, nastal čas na první velké odhalení.

Naší první destinací byla Bosna a Hercegovina.

Za Banja Lukou jsme si dali ranní kávu a vyrazili vstříc první zastávce. Jenže Cesta do neznáma si hned na začátku vzala svůj název až příliš doslovně. Kvůli objížďce jsme místo pohodlné silnice zamířili na úzké okresky a na chvíli se ocitli v neznámu úplně všichni: účastníci, průvodci i řidiči.

S pomocí místních obyvatel jsme nakonec našli správný směr a dorazili do vesničky Krupa na Vrbasu. A bylo jasné, že improvizovaná zajížďka stála za to.

Mlýnky, kaskády a řeka, která po staletí poháněla život

Krupa na Vrbasu je místo, kde se na velmi malém prostoru potkávají příroda, historie i obyčejný každodenní život minulých generací. Krátká říčka Krupa měří jen přibližně čtyři kilometry, ale díky krasovému podzemí má překvapivě silný proud. Voda tu nepřepadává přes jeden vysoký vodopád. Rozlévá se do menších ramen a přelévá se přes soustavu kaskád.

Právě tento přirozený spád umožnil vznik malých vodních mlýnků, kterým se v Bosně říká vodenice. Některé z nich mají být staré přibližně dvě stě let. Nešlo přitom o romantické dekorace pro výletníky. Voda roztáčela kola, kola uváděla do pohybu mlýnské kameny a ty mlely obilí nebo kukuřici na mouku. Jednoduché, promyšlené a dokonale propojené s krajinou.

Po lesních pěšinkách jsme pokračovali ke kamennému klášteru Krupa na Vrbasu. Jeho kostel je zasvěcen svatému Eliášovi, a proto se místu říká také Ilinka, podle srbské podoby jména Ilija.

Slunce už pálilo naplno, přesto se přibližně polovina skupiny rozhodla vystoupat ještě výš: ke zříceninám středověkého opevnění Greben-grad nad údolím. Výstup byl o něco dobrodružnější, než jsme původně čekali. Jarní vegetace si zabrala část cesty pro sebe a naše skupinka chvílemi připomínala průzkumnou expedici hledající posledních několik metrů ke správnému výhledu.

Ti, kteří vrchol našli, ale dostali zaslouženou odměnu. Pod námi se otevřelo celé údolí, soutok Vrbasu a Krupy i zelené svahy, které po staletí určovaly, kudy vedly cesty a kde mělo smysl postavit opevnění. Několik vítězných fotografií, návrat dolů a rychlé osvěžení něčím chlazeným z řidičova minibaru.

Po dopoledním dobrodružství jsme se vrátili zpět směrem k Banja Luce. Objížďka už skončila, takže jsme mohli projet kaňonem řeky Vrbas. Řeka se tu zařezává mezi strmé svahy a patří k místům, která vyhledávají milovníci raftingu a divoké vody. Právě během našeho průjezdu jsme mohli sledovat závod přímo na řece.

Když trapisté vaří pivo

Odpoledne jsme dorazili do Banja Luky, největšího města a správního centra Republiky srbské, jedné ze dvou entit Bosny a Hercegoviny. Ubytovali jsme se, načerpali energii ve vlažné sprše a zamířili na místo, které k městu neodmyslitelně patří: do místního pivovaru.

Historie Banjalučky pivary sahá do roku 1873. Pivovar nevznikl jako běžný měšťanský podnik, ale jako součást hospodářských aktivit trapistického kláštera Marija Zvijezda. Trapisté v okolí rozvíjeli řemesla, zemědělství, školství i výrobu sýra. A protože heslem řádu bylo „modli se a pracuj“, našlo se místo také pro poctivě uvařené pivo.

Zajímavostí je, že místní pivo původně vzniklo také jako součást boje proti rozšířenému pití rakije. Trapisté jej doporučovali jako mírnější alternativu a v určité době byly na odvykání od tvrdého alkoholu dokonce předepisovány až čtyři půllitry piva denně.

Nejznámější značkou pivovaru je dodnes Nektar. Podrobná prohlídka provozu nám sice dala zabrat, nicméně život do žil nám opět vlila následná ochutnávka silné nefiltrované varianty.

Večer patřil Banja Luce. Do centra se vydali ti nejneunavitelnější. Město právě žilo oslavami maturit, ulicemi zněla hudba a nám se podařilo zažít něco, co se do přesného itineráře naplánovat nedá: autentický večer v temperamentní balkánské atmosféře.

Den třetí: překvapení za překvapením

Po vydatné snídani jsme vyrazili dál. V tu chvíli už se v autobuse začal vytvářet nový cestovní návyk. Nikdo se příliš neptal, kam jedeme. Místo toho se postupně rozšířila jediná důležitá otázka:

Jaký zážitek nás čeká tentokrát?

První zastávkou dne byl národní park Kozara. Nečekejte dramatické horské štíty. Kozara je spíše krajinou hlubokých lesů, mírnějších hřebenů a zelených výhledů. Přibližně devadesát procent území národního parku pokrývají lesy, nejčastěji bukovo-jedlové.

Dominantou parku je monumentální památník na vrchu Mrakovica, připomínající tragické události druhé světové války a bitvu na Kozaře v roce 1942. Brutalistní stavba z roku 1972 měří přibližně 33 metrů a tvoří ji dvacet svislých betonových žeber. Její autor Dušan Džamonja nechtěl vytvořit klasický pomník s realistickou postavou vojáka. Pracoval se světlem, stínem, tlakem a pocitem sevření.

A tento záměr jsme si mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Ti nejštíhlejší členové naší skupiny se protáhli úzkými mezerami mezi žebry až do srdce památníku a pořizovali fotografie pro ty, kteří tentokrát raději zůstali venku. Znovu se ukázalo, že na Cestě do neznáma nevznikla jen skupina cestujících, ale dobrá parta.

Hrad, zámek, galerie pod širým nebem a první urbex

Pokračovali jsme krajinou severozápadní Bosny. Dlouho jsme jeli nedaleko chorvatské hranice a ve výhledech se stále častěji objevovala řeka Una. Pro cestovatele, kteří stále netušili, co přijde dál, to mohla být první nápověda.

Řeka tu odedávna určovala rytmus krajiny. Podél jejího toku vznikaly osady, cesty i pevnosti. Jednu z nich jsme navštívili také my.

Nad údolím se zvedá monumentální silueta hradního areálu Ostrožac. Jeho nejstarší písemná zmínka sahá do roku 1286. Po staletí měl především vojenský význam: hlídal cesty, řeku a pohyb v krajině, která byla skutečným pohraničím mezi různými mocenskými světy.

Jenže Ostrožac není běžná středověká pevnost. Po rakousko-uherském převzetí správy Bosny ztratil původní obrannou funkci a uvnitř starých hradeb vyrostl v letech 1900 až 1906 romantický zámek. Je spojen se jménem Isabelly von Berks, manželky správního úředníka Lothara von Berkse.

A aby historických vrstev nebylo málo, od roku 1967 se areál proměňoval také v galerii pod širým nebem. Sochaři zde pracovali s místním kamenem zvaným bihacit. Dnes jsou v areálu rozesety více než stovky kamenných plastik.

Ostrožac tak nabízí téměř všechno najednou: mohutné hradby, výhledy do krajiny, starou pevnost, romantický zámek i sochařský park.

A pro naši skupinu ještě něco navíc: pro mnohé první skutečný urbex.

Urbex neboli urban exploration je objevování opuštěných nebo chátrajících staveb. Řada účastníků se s tímto pojmem setkala vůbec poprvé. O to větší nadšení vyvolala možnost projít si původní zámecké interiéry porostlé břečtanem, stará schodiště i reprezentativní terasy. Nejodvážnější byli nakonec prakticky všichni.

Pozor, „zrak“ není zrak

Cestou dál jsme si atmosféru zpestřili jazykovým kvízem. Bosenská, chorvatská a srbská slovíčka někdy znějí českému uchu důvěrně, ale jejich význam dokáže překvapit.Věděli jste například, že zrak znamená vzduch? Nebo že kaput není konec, ale kabát?

Po několika kolech falešných přátel už na nás čekal vrchol dne: národní park Una.

Řeka, která si staví vlastní vodopády

Una je řeka, kterou si člověk zapamatuje velmi snadno. Je divoká, čistá a na mnoha místech téměř neuvěřitelně tyrkysová. Národní park chrání horní tok řeky Una a její přítoky Unac a Krka.

Zvláštní kouzlo této krajiny vytváří travertin neboli pěnovec. Ve studené vápenité vodě se postupně ukládá uhličitan vápenatý. Když se voda tříští přes kameny, kořeny, mechy a řasy, vznikají nové přírodní prahy, ostrůvky, kaskády a vodopády. Řeka si tedy obrazně řečeno sama staví schody, po kterých následně stéká dál.

Lokalita národního parku Una je od roku 2019 vedena na indikativním seznamu UNESCO. My jsme tentokrát mířili k ikoně parku: k vodopádům Štrbački buk.

Ve vesnici Orašac jsme přesedli do menšího místního autobusu. Náš široký autobus by se na úzkou cestu k vodopádům jednoduše nevešel, a tak nás po trase provedl zkušený místní řidič. Pokračovali jsme pohádkovou krajinou až k místu, které patřilo mezi nejfotogeničtější zastávky celé cesty.

Název Štrbački buk je zajímavý sám o sobě. Slovo buk tu neoznačuje strom, ale hukot vody. A ten je slyšet dříve, než se před návštěvníky otevře pohled na hlavní vodopádový systém. Una zde padá přes několik stupňů a kaskád, přičemž hlavní část dosahuje výšky přibližně 24,5 metru.

Dřevěné chodníčky vedou nad hučící vodou, kolem tyrkysových tůní a vyhlídek, ze kterých se člověku nechce odcházet. Shodli jsme se, že bychom na březích Uny bez problémů dokázali strávit celý den.

Jenže kručení v břiše už začínalo být hlasitější než samotný vodopád.

Večeře přímo nad řekou

Žádná běžná hotelová večeře. Tentokrát jsme zamířili do rodinné restaurace přímo nad jedním z menších vodopádů na Uně.

Na stole přistál tradiční roštilj, jeden z nejtypičtějších pokrmů Balkánu. Nejde o jedno konkrétní jídlo, ale o způsob přípravy masa na grilu. Na talířích se tak objevily různé druhy grilovaných specialit, například ćevapi, pljeskavica nebo marinované maso, doplněné šopským salátem, kajmakem, ajvarem i čerstvým pečivem a vychlazeným pivem. Jednoduchá kuchyně založená na kvalitním mase, ohni a společném stolování dokonale vystihuje balkánskou pohostinnost.

Slunce pomalu zapadalo, pod terasou tekla Una a z minaretu nedaleké mešity se ozval hlas muezzina svolávajícího k večerní modlitbě. Byl to jeden z těch okamžiků, které se plánují obtížně, ale pamatují velmi snadno.

Po večeři jsme se přesunuli do Bihaće, příjemného města na severozápadě Bosny a Hercegoviny. Někteří účastníci ještě zamířili na drink do centra, jiní dali přednost zaslouženému odpočinku. Další den měl totiž přinést změnu rytmu.

Den čtvrtý: z bosenské přírody do ulic Záhřebu

Po intenzivních dnech v Bosně a Hercegovině nastal čas zamířit do další země. Překročili jsme hranici do Chorvatska a ještě před příjezdem do hlavního města jsme si dopřáli krátkou zastávku v místě, které vypadá, jako by vzniklo pro pohlednice.

Rastoke: vesnice, kterou protékají vodopády

Vesnička Rastoke leží u města Slunj na soutoku řek Slunjčica a Korana. Slunjčica se zde větví do menších ramen a mezi domy, mlýny a zahradami přepadává přes kaskády a vodopády.

Některé domy stojí těsně nad vodou, další mají proud prakticky pod okny. Podobně jako v bosenské Krupě tu voda po staletí nebyla jen kulisou, ale také zdrojem energie pro mlýny. Rastoke někdy bývají přirovnávány k malým Plitvickým jezerům. My jsme si jejich atmosféru užili alespoň z vyhlídky a pokračovali dál.

Čekal nás Záhřeb.

Město, kterým mnoho Čechů projelo, ale málokdo ho skutečně poznal

Mnoho lidí zná Záhřeb hlavně jako bod na dopravní mapě. Při cestě k Jadranu kolem něj projíždějí po dálnici, často v noci a s jedinou myšlenkou: kdy už konečně uvidíme moře?

Chorvatská metropole přitom stojí za samostatnou návštěvu. Není pobřežní, nemá pláže ani palmy. Místo toho nabízí parky, kavárny, tržiště, historické uličky a velmi příjemnou středoevropskou atmosféru s balkánským temperamentem.

Záhřeb se dá zjednodušeně chápat jako město několika vrstev. Dole leží Donji grad, Dolní město se širokými ulicemi, parky a reprezentativní zástavbou. Nahoře se rozkládá Gornji grad, Horní město s uličkami starého Gradece a politickým centrem kolem Markova náměstí. Vedle něj stojí Kaptol, historická církevní část města.

Během prohlídky jsme navštívili záhřebskou katedrálu, jejíž historie je zároveň přehledem velkých otřesů města. První výraznou katastrofu přinesl tatarský vpád ve 13. století, dnešní novogotickou podobu výrazně ovlivnila obnova po zemětřesení z roku 1880 a další těžké poškození přišlo během zemětřesení v roce 2020. O to zajímavější bylo nahlédnout do interiéru během probíhající postupné obnovy, který byl až donedávna dlouhá léta návštěvníkům uzavřený.

Barevnými uličkami jsme pokračovali do Horního města až ke kostelu svatého Marka. Jeho střecha patří k nejznámějším symbolům Záhřebu. Na jedné straně nese znak historického Trojjediného království Chorvatska, Dalmácie a Slavonie, na druhé znak města Záhřebu.

Cestou zpět jsme míjeli také jednu drobnou technickou kuriozitu, která dobře vystihuje atmosféru celého města. Záhřebská lanovka Uspinjača spojuje Dolní a Horní město po trati dlouhé pouhých 66 metrů. Celá jízda trvá přibližně minutu, a proto patří k nejkratším veřejným lanovým drahám na světě.

Když byla na konci 19. století uvedena do provozu, poháněl ji parní stroj. Technika ale zpočátku nefungovala vždy zcela spolehlivě, a tak jí místní s typickým záhřebským humorem začali přezdívat zapinjača – něco jako „zadrhávačka“. Dnes už nejde jen o dopravní prostředek, ale také o jeden z nejmilejších symbolů města.

Právě tato drobnost nám na závěr připomněla, proč stojí za to v Záhřebu zastavit. Chorvatská metropole není okázalá a své kouzlo neodhalí během několika sekund z okénka auta na cestě k moři. Pak už nastal čas na dobrý oběd, chvíli volna a další cestu na sever.

Pub kvíz bez hospody a hranice, které si skoro nikdo nevšiml

Aby nám přejezd rychleji utekl, připravili jsme Bus kvíz, tedy autobusovou variantu oblíbeného „pub kvízu“.

Čekalo nás osm soutěžních kategorií, týmová spolupráce, několik velmi zábavných chybných odpovědí a také vítězná dvojice, která správně zodpověděla téměř tři čtvrtiny všech otázek.

Kvíz měl jeden nečekaný vedlejší efekt. Někteří účastníci byli do soutěže ponořeni natolik, že si ani nevšimli, že jsme mezitím překročili další státní hranici. Asi tomu bylo i díky vidině výhry lahodného chorvatského červeného vína.

Vítejte ve Slovinsku.

Po několika intenzivních dnech plných pěších výletů, vodopádů, měst, hradů a nových zážitků nastal čas trochu zpomalit. Zamířili jsme do lázeňského městečka Radenci na severovýchodě Slovinska.

Po ubytování a společné večeři stačilo udělat jediné: převléknout se na pokoji do županu a během několika kroků se přesunout k vyhřátým bazénům. Někteří zamířili rovnou do bublinkové lázně a probírali zážitky z předchozích dnů.

Po celodenním programu to bylo přesně to zakončení, které jsme potřebovali.

Den pátý: bublající prameny, župany a zasloužená pohodička

Když se v Česku řekne termální koupání, mnoho lidí si automaticky představí Slovensko nebo Maďarsko. Také Slovinsko má ale v tomto ohledu co nabídnout. A Radenci jsou ideálním místem, kde se o tom přesvědčit.

Poslední ráno naší cesty mělo úplně jiný rytmus než předchozí dny. Žádný spěch, žádné hledání pěšinky v bujné vegetaci, žádné hradby ani státní hranice. Jen bazény, krásný areál a slunce.

Lázeňská historie Radenců je úzce spojená s místní minerální vodou bohatou na oxid uhličitý. Podle místní legendy se dříve z hlubin země ozývalo zvláštní bublání. Lidé si jeho původ vysvětlovali po svém: domnívali se, že pod zemí čarodějnice vaří polévku.

Méně pohádkové, ale o to důležitější vysvětlení přišlo v roce 1833. Tehdy si bublajícího pramene všiml student medicíny Karel Henn. Odebral vzorky vody a později se do Radenců vrátil již jako lékař a odborník na lázeňství. První láhve místní minerální vody byly naplněny v roce 1869 a první lázeňští hosté přijeli do Radenců v roce 1882.

Dnes jsou Radenci spojeny nejen s minerální vodou, ale také s termálním koupáním. Náš hotelový komplex byl přímo propojen s lázeňským areálem, takže cesta z pokoje k bazénům zabere jen několik okamžiků. K dispozici jsme měli vnitřní i venkovní bazény, sauny, relaxační zóny a dostatek prostoru k tomu, aby člověk na chvíli přestal sledovat čas.

A přesně to jsme také udělali.

Někteří z nás odpočívali ve vodě, další chytali poslední paprsky na lehátkách a z výletu si vedle nových zážitků odváželi také trochu bronzu. Na jednu noc jsme se z dobrodruhů stali lázeňskými hosty.

Odpočinutí jsme se nakonec sešli k závěrečné společné fotografii. Během předchozích dnů jsme na ni v záplavě dojmů málem zapomněli.

A pak už přišel čas vydat se domů.

Pět dní, tři země a jedna skvělá skupina

Cesta do neznáma nebyla jen o tom, že lidé předem neznali destinaci. Nešlo ani o soutěž v tom, kolik míst se podaří navštívit během pěti dnů.

Hlavním smyslem bylo na chvíli vypnout potřebu mít všechno pod kontrolou. Nechat se vést. Přijmout, že člověk dopředu nezná odpověď na každou otázku. A dovolit si znovu zažít obyčejnou radost z objevování.

Ještě důležitější ale bylo něco jiného: na zájezd vyrazila skupina lidí, kteří byli připraveni spolupracovat, přizpůsobit se situaci a přijmout každé další překvapení s otevřeností a humorem. Skuteční cestovatelé a dobrodruzi.

Jedna z účastnic přirovnala zájezd k Vánocům v létě. Člověk se dlouho těší, ale neví přesně na co. A každý další zážitek je jako malý balíček, který postupně rozbaluje.

Lépe bychom to sami nepopsali.

J. R. R. Tolkien napsal ve své knize Společenstvo Prstenu verš, který se pro naši cestu hodí možná lépe než jakákoli jiná věta:

„Ne všichni, kdo bloudí, jsou ztraceni.“

Někdy není nutné znát přesnou trasu, cíl ani program. Někdy stačí důvěřovat, vydat se do neznáma a nechat se překvapit tím, co čeká za další zatáčkou.