Azory: Pico - noc na vrcholu atlantického obra
2.3.2026
Azory nejsou jen souostroví uprostřed oceánu. Je to devět světů, z nichž každý má svou vlastní tvář. Já jsem měl to štěstí strávit půl roku na tom největším z nich – na São Miguelu – jako Erasmus student na Univerzitě Azorských ostrovů. Půl roku v Ponta Delgada mi dalo víc než jen kredity do studia; dalo mi status azorského rezidenta a s tím i jednu z největších výsad, jaké může dobrodruh na těchto ostrovech získat: povolení legálně přenocovat v kráteru nejvyšší hory celého Portugalska.
Tady je příběh o tom, jak jsme zdolali sopku Montanha do Pico.
Hazard s azorskou anticyklónou
Výstup na Pico je vždycky tak trochu sázka do loterie. Může za to slavná azorská anticyklóna – systém vysokého tlaku vzduchu, který ovlivňuje počasí v celé Evropě a přímo na ostrovech vytváří nevyzpytatelné mikroklima. Jeden moment svítí slunce, o deset minut později vás pohltí mlha hustá tak, že by se dala krájet.
Náš čas se krátil, Erasmus pomalu mířil ke konci a my měli koupené letenky na ostrov Pico s mottem „teď, nebo nikdy“. Nikdo nám nemohl zaručit, že nás správci parku na horu vůbec pustí. Ale riskli jsme to. Výstup na tento vulkán měl být pomyslnou tečkou za naším půlročním životem uprostřed Atlantiku.
Vzhůru na "Vinný ostrov"
Let z Ponta Delgada trvá necelou hodinu. Už z okénka letadla se nám naskytl pohled na unikátní scenérii – viniční pole zapsaná v UNESCO. Místní víno tu zraje v malých obdélnících z lávových kamenů (currais), které chrání révu před větrem a přes den akumulují teplo, jež pak v noci bobule vyhřívá. Tohle víno chutná po moři a ohni.
Dosedáme, půjčujeme si auto a míříme ke Casa da Montanha (1 200 m n. m.). Tady končí legrace. Strážci nám kontrolují výbavu: nesmeky (pro jistotu), kvalitní spacáky, karimatky, pevnou obuv a dostatek vody. Každý dostáváme GPS krabičku – naše pojítko se světem, kdyby se sopka nebo počasí rozhodly nás potrápit.
Stoupání do mraků
Montanha do Pico je stratovulkán, který o sobě naposledy dal vědět v 18. století. Od horské chaty nás čekalo převýšení zhruba 1 150 metrů. Cesta není o dlouhé průběžně stoupající procházce, ale je to strmý, nekompromisní výstup nahoru.
Výhodou Pica je jeho terén. Zapomeňte na bořící se škváru nebo písek, který znáte z jiných sopek. Tady stoupáte po ztuhlé lávě – drsné, pevné a neúprosné. Cesta je značená 47 dřevěnými kůly (balizas), které jsou v mlze vaším nejlepším přítelem.
Jak jsme stoupali, začala zlatá hodinka. Mraky pod námi se barvily do sytě oranžové a fialové. Na obzoru se rýsovaly siluety sousedních ostrovů Faial a São Jorge. Byl to moment absolutního klidu, kdy jen slyšíte svůj dech a křupání zbytků sněhu (ano i v květnu vás může na sopce stále čekat) a sopečné horniny pod podrážkami.
Pivo v kráteru a mrazivá noc
Když jsme minuli 47. rozcestník, tma už byla úplná. Nasadili jsme čelovky a konečně vstoupili do kráteru. Na samotnou špičku, Piquinho, jsme se v noci už nepouštěli – to si schováváme na ráno.
Našli jsme si plácek s jemnějším sopečným pískem, abychom neleželi přímo na ostrých kamenech, a rozbalili stan. Za odměnu jsme si otevřeli jedno portugalské pivo, zakousli bagetu ze supermarketu a sledovali hvězdy, které jsou uprostřed oceánu jasnější než kdekoli jinde. Teplota klesla ke 3 stupňům. Naštěstí nás zachránily dobré spacáky a alobalové izotermické fólie pod karimatkou, které nás izolovaly od chladné země.
Ráno na střeše Atlantiku
Budíček v pět ráno bolel, ale jen do chvíle, než jsme vykoukli ze stanu. Mrazivé ráno, ticho a první náznaky svítání. Nechali jsme věci v kráteru a vydali se na finálních 100 výškových metrů – na samotný vrchol Ponta do Pico (2 351 m n. m.).
Nahoře bylo namrzlo, ale u jednoho z balvanů jsme uviděli stoupat dým. Jsou to fumaroly – sopka stále dýchá. Přiložíte ruku k zemi a cítíte teplo. Je to neuvěřitelný kontrast: mrazivý vzduch a horký dech země pod vámi. Z vrcholu jsme viděli skoro celou centrální skupinu Azor. Byl to jeden z nejkrásnějších výhledů, které jsem kdy spatřil. Pocit, že stojíte na nejvyšším bodě obrovské hory, která vyrůstá přímo z hlubin oceánu, je nepopsatelný.
Sestup a sladká odměna
Cesta dolů byla zkouškou pro kolena. Člověk musí být extrémně opatrný, kam šlape, láva neodpouští. Unavení a zpocení jsme dorazili k horské chatě, kde jsme s vítězoslavným úsměvem převzali certifikát o zdolání hory.
Naše první cesta od hory vedla k jezeru Lagoa do Capitão. Odtud je na vulkán nejhezčí pohled – hora se zrcadlí v hladině jezera obklopeného sytě zelenými pastvinami. Je to skoro neskutečný vizuál: temná, majestátní sopka a pod ní idylický, zářivě zelený svět.
A pak přišel zlatý hřeb pro naše žaludky. Zamířili jsme do oblíbeného supermarketu pro Pastel de Nata. Co to je? Představte si košíček z listového těsta plněný žloutkovým krémem, nahoře krásně zapečený dozlatova. Tyhle byly ještě teplé. S šálkem kávy nás tahle hostina vyšla v přepočtu na 30 korun. V tu chvíli to bylo nejlepší jídlo na světě.
Koupili jsme si trička s motivem vulkánu, poslední suvenýry a pak už nás čekal jen odlet zpět na São Miguel. Seděl jsem v letadle, díval se na vzdalující se špičku hory a věděl, že lepší tečku za pobytem na Azorech jsem si nemohl přát. Teď už jen ty zkoušky... ale po noci v kráteru sopky mě už jen tak něco nerozhodí.
Autor článku