Hned na začátek je důležité si uvědomit, že Mexiko je ohromná země. Území Mexika zabírá přibližně 2 miliony km2, což je 25 krát více než je rozloha Česka. Pokud byste nasedli do letadla v Tijuaně, což je město na hranici s USA na pobřeží Tichého oceánu, a vystoupili v Tapachule na hranici s Guatemalou, měli byste za sebou cestu dlouhou 3200 km - a to je vzdálenost vzdušnou čarou, autem byste najeli nějakých 4100 km. Území Mexika je nejen ohromné, ale také neskutečně pestré.
Severní pouště a domov vaqueros, Měděný kaňon a vytrvalci z kmene Tarahumarů
Začněme na severu, na hranici s USA. Prakticky všude, kam pohlédnete, se rozkládají pouště a polopouště. Někde je krajina plochá, jinde se tyčí hory. Hory přeci jenom dokáží zachytit více vlhkosti, a tak na jejich svazích místy rostou, nám všem známé, sloupové kaktusy.
Vyprahlé pouště se táhnout stovky kilometrů na jih, ale na východě a na západě z nich vyčnívají rozsáhlá pohoří. Tato pohoří se nazývají Siera Madre Oriental (Východní Sierra Madre) a Sierra Madre Occidental (Západní Sierra Madre) a jsou součástí Kordiller - nejdelšího horského pásma amerického kontinentu, které se táhne od Aljašky až po Ohňovou zemi. V těchto horách je chladněji, více zde prší, proto zde rostou borové lesy, mezi kterými se rozprostírají rozsáhlé travnaté plochy. Toto území je ideální pro chov hovězího dobytka, a právě odtud pocházejí předci slavných kovbojů - v Mexiku se jim říká „vaqueros“. Tito honáci zde pečovali o stáda již v dobách, kdy budoucí domovinu kovbojů obývali Komančové a další indiánské kmeny a pásla se tam milionová stáda bizonů.
Největší přírodní zajímavostí severního Mexika je bezesporu Barranca del Cobre, Měděný kaňon. Nejedná se o jediný kaňon, ale o soustavu mnoha propojených kaňonů, které jsou svými rozměry větší než mnohem známější Grand Canyon v Arizoně. V horách obklopujících Měděný kaňon žije kmen Tarahumarů. Jeho příslušníci se vyznačují neuvěřitelnou vytrvalostí v chůzi i v běhu. Uvádí se, že dokáží v jednom kuse ujít nebo uběhnout vzdálenost až 200 km. Ostatně, co jim zbývá, jejich domovem jsou členité kaňony a hory, kde po celou lidskou historii byla chůze a běh jediným způsobem, jak se někam dostat.
Země ohně - legenda o Popocatépetlu a Iztaccíhuatlu
Přibližně ve 2/3 vzdálenosti mezi mexickou hranicí s USA a Guatemalou přetíná území Mexika pásmo vysokých hor označované jako Mladovulkanické pohoří. Jeho součástí jsou nejvyšší vrcholy Mexika - Pico de Orizaba (5636 m), Popocatépetl (5426 m) a Iztaccíhuatl (5230 m). Některé sopky v tomto pohoří jsou dodnes aktivní a jejich sopečná i zemětřesná aktivita představuje hrozbu pro velká města, která se v jejich okolí rozkládají (například hlavní město Mexico City, které se rozprostírá jen několik desítek kilometrů od aktivního vulkánu Popocatépetl).
Z výše uvedených nejvyšších vrcholů Mexika většina z nás zná alespoň Popocatépetl. Název této sopky pochází z jazyka Aztéků, Nahuatlu a znamená „Kouřící hora“. Jedná se o zcela výstižné označení. Popocatépetl je aktivní sopka, a když není jeho vrcholek v mracích, většinou vidíme, že z něho stoupá kouř. V těsné blízkosti Popocatépetlu se nachází další sopka, Iztaccíhuatl. K původu těchto dvou hor se váže následující legenda:
Překrásná Iztaccíhuatl (v překladu „Bílá žena“) byla dcerou mocného náčelníka. Do princezny se zamiloval mladý, udatný válečník Popocatépetl („Kouřící hora“). Otec si pro svoji dceru přál urozenějšího nápadníka, a tak si dal podmínku: Popocatépetl odejde do války, a pokud uspěje a vrátí se, dostane princeznu za ženu. Popocatépetl odešel do války, kde se proslavil svoji statečností i chytrostí. Válka vítězně skončila, vojsko se vracelo domů, ale Popocatépetl pomáhal porazit i ty poslední bojovníky nepřítele. Proto se dříve než on vrátil domů jeho spolubojovník, urozený válečník, který měl o Iztaccíhuatl také zájem. Ten namluvil náčelníkovi i princezně, že Popocatépetl padl v bitvě. Princezna propadla hlubokému zoufalství a zemřela žalem. Netrvalo dlouho a Popocatépetl se skutečně vrátil – ověnčen slávou a vítězstvím. Místo svatebních oslav ho však čekala tragická zpráva. Zdrcený válečník nechtěl bez své lásky žít. Vzal její tělo a odnesl ho za město. Bohové, dojatí tímto tragickým příběhem, proměnili dvojici v hory. Když se na hřeben Iztaccíhuatlu podíváte z dálky (od východu), připomíná skutečně postavu ležící ženy pokrytou bílým sněhovým závojem. Naproti ní, přes údolí, se tyčí Popocatépetl, který dodnes zuří nad ztrátou své milé a občasnými otřesy, oblaky kouře a ohnivými záblesky vycházejícími z vrcholového kráteru dává najevo, že se s tím nikdy nesmíří.
Tajemství Yucatánu a karibský ráj
Směrem k jihovýchodu od Mladovulkanického pohoří se území Mexika postupně zužuje. Nejblíže se k sobě vody Mexického zálivu a Tichého oceánu přiblíží na přibližně 200 km v
Tehuantepecké šíji, která odděluje Severní Ameriku od Střední Ameriky (podrobnější informace o členění Amerického kontinentu si můžete přečíst v článku „
Střední či Mezoamerika: různé názvy Ameriky a její historie“). Směrem na jih od Tehuantepecké šíje se táhne pohoří
Sierra Madre de Chiapas, které pokračuje dále na jih do Guatemaly. V této části Mexika dodnes žijí potomci slavných Mayů. Například v okolí hlavního města státu Chiapas,
San Cristóbal de las Casas, je celá řada vesnic a malých městeček, kde žijí prakticky jenom Mayové.
Směrem na východ od Tehuantepecké šíje se rozkládá poloostrov Yucatán. Je to velká vápencová deska, ve které v důsledku rozpouštění vápence vznikl rozsáhlý krasový systém. Prakticky veškeré srážky, které zde v průběhu roku spadnou, okamžitě protečou do podzemního systému puklin, řek a jeskyní. Podél karibského pobřeží Yucatánu se rozprostírají nejdelší systémy zaplavených jeskyní na světě, např. délka systému Sac Actún je přes 380 km. V místech, kde dojde k propadnutí stropu krasové jeskyně, jejíž dno je zaplavené vodou, vznikají tzv. „
cenote“. Na Yucatánu jsou jich tisíce a desítky z nich jsou přístupné lidem, kterým nabízejí možnost vykoupat se ve fantastickém prostředí.
Pobřeží poloostrova Yucatán lemují
zářivě bílé pláže. Až do šedesátých let 20. století byly tyto pláže
využívané jen místními obyvateli. Na konci šedesátých let se mexická vláda
snažila vytipovat místa, kde by bylo možné podpořit turistický ruch a
diverzifikovat tak mexickou ekonomiku. Na základě jednoho z návrhů začalo být
po roce 1970 budováno dnes světoznámé letovisko Cancún, do kterého
například v roce 2023 zavítalo kolem 10 milionů návštěvníků.
Dědictví starých civilizací od Teotihuacánu po Aztéky
Mexiko je součástí tzv.
Mezoameriky (vysvětlení pojmu Mezoamerika a základní informace o její historii naleznete v článku „
Střední či Mezoamerika: různé názvy Ameriky a její historie“), oblasti, ze které pochází většina rozvinutých
předkolumbovských civilizací Severní Ameriky.
Představme si tedy, že přicestujeme do
Mexico City. Hlavní město Mexika, ve kterém žije přes 9 milionů lidí, se rozkládá v širokém údolí lemovaném horami. Kdysi dávno bylo toto údolí vyplněno ohromným jezerem Texcoco, bažinami a mokřady. Na jednom z ostrovů v tomto jezeře založil kmen
Aztéků v roce 1325 město
Tenochtitlán, ze kterého v následujících staletích ovládl většinu středního Mexika a založil známou
Aztéckou říši. Aztéckou říši rozvrátil v letech 1519-1521
Hernán Cortéz a další španělští dobyvatelé. Na místě
Tenochtitlánu založili hlavní město Nového Španělska, dnešní Mexico City.
Metropolitní katedrála v Mexico City byla postavena z materiálu získaného rozebráním hlavního chrámu (Templo Mayor) poražených Aztéků.
Aztécké pyramidy a Zapotékové
Aztécká říše ale nebyla ani zdaleka první mocnou říší centrálního Mexika. Přibližně 50 km severně od Mexico City se nachází archeologické naleziště Teotihuacán, město, ve kterém mezi lety 200-400 n.l. žilo až 200 000 lidí, a jehož kulturní vliv zasahoval celou tehdejší Mezoameriku. Archeologové odkryli a rekonstruovali centrum tohoto ohromného města, včetně pyramid Slunce a Měsíce, které patří mezi největší stavby tehdejšího světa, a přibližně 2,5 km dlouhé „Třídy mrtvých“, široké promenády spojující nejdůležitější stavby středu města.
Přesuňme se nyní o 350 km jihovýchodně od Mexico City, do města Oaxaca, obklopeného hřebeny pohoří Sierra Madre del Sur. Kousek od centra koloniálního města je kopec, jehož vrcholová část je zhruba 400 metrů nad okolním údolím. Tuto vrcholovou část v období po roce 500 př.n.l. zarovnali tehdejší obyvatelé do roviny a vybudovali zde město, které až do 9. století n.l. dominovalo nejen tomuto údolí, ale také jeho širokému okolí. Archeologické naleziště, které zde můžeme navštívit, se nazývá Monte Albán a národ, který z Monte Albánu vládl, se nazývá Zapotékové. Zapotékové byli pravděpodobně první v Mezoamerice, kdo začal používat glyfové písmo, a stáli také u vzniku kalendářních systémů. Můžeme se zde projít mezi masivními pyramidami, chrámy a kolem hřiště na míčovou hru a současně shlížet na současnou civilizaci rozprostírající se dole v údolí.
Moudrost Mayů a jejich živoucí odkaz
Na poloostrově Yucatán se nacházejí nejznámější mayské památky – pyramidy, například v Chichen Itzá, Uxmalu, Tulumu a na mnoha dalších místech. Na fotografiích jsou tyto stavby bílé, protože jsou postaveny z vápence, ale nenechme se mýlit - v dobách, kdy tato města obývali lidé, kteří je vybudovali, nebyly pyramidy celé bílé. Byly pokryty tlustou vrstvou omítky, která byla natřena různými barvami, převážně červenou a modrou. Mayové byli nejen skvělí stavitelé, ale také brilantní matematici (již kolem přelomu letopočtu začali používat při výpočtech nulu) a astronomové (rozdíl mezi délkou slunečního roku vypočítaného mayskými astronomy a dnešními postupy činí pouhých 17 sekund za rok). Dokázali spočítat oběžnou dobu Venuše a vytvořili přesné tabulky slunečních i měsíčních zatmění. Používali hieroglyfické písmo, které dokázalo plnohodnotně zaznamenat mluvenou řeč. Mayové jsou navíc národem, s jehož potomky se můžeme v Mexiku přímo setkat, např. v mexickém státě Chiapas tvoří Mayové přibližně třetinu populace a spousta z nich si zachovala tradiční způsoby života, včetně oblékání.
Gastronomické dědictví UNESCO
Možná vám při tom všem cestování po Mexiku prostorem i časem vyhládlo, tak se pojďme podívat na mexickou kuchyni. Mexická kuchyně není jen o jídle, je to kulturní dědictví (mimochodem zapsané na seznamu UNESCO). Téměř každé jídlo obsahuje alespoň některou ze tří základních ingrediencí, které byly na území Mexika kdysi domestikovány a pěstují se zde tak po tisíce let. Naprostým základem je kukuřice a z ní vyráběné tortilly. Do zarolovaných tortill se například zabalí natrhané maso (hovězí, kuřecí nebo vepřové). Dvě nebo tři takové roličky se zalijí omáčkou, zapečou a máte vynikající enchilady. Hlavním zdrojem bílkovin jsou fazole, které lze připravit na nespočet způsobů a tmavě hnědá nebo černá pasta „frijoles“ ze smažených fazolí tvoří společně s tortillami velmi častou přílohu všech možných pokrmů. Nesmíme zapomenout na chilli papričky, kterých se v Mexiku pěstuje přes 60 druhů. Po nadrcení z nich vzniká spousta druhů koření, které dodávají pokrmům typickou chuť (kouřovou, ovocnou, sladkou apod.). Nebojte se, navzdory své pověsti nejsou mexická jídla podávaná v mexických restauracích nijak extra pálivá - pálivost si většinou může regulovat každý zákazník restaurace tím, kolik pálivé nebo nepálivé chilli omáčky si do svého pokrmu přidá. Jídla, která opravdu pálí, bývají v jídelním lístku jasně označena (čím jiným než symbolem červené papričky :-)).
Jak jsme již zmínili na začátku, Mexiko je ohromná země, a proto je také mexická kuchyně regionálně velmi rozmanitá. Na severu, pod vlivem kultury „vaqueros“ a chovu hovězího dobytka, se často konzumuje hovězí maso (často v podobě vynikajících steaků) a pšeničné tortilly. Ve středním Mexiku si můžete pochutnat na různých omáčkách, například na složité legendární omáčce Mole Poblano, která pochází z města Puebla a skládá se z mnoha ingrediencí, včetně čokolády. Na poloostrově Yucatán je typickým jídlem Cochinita Pibil - vepřové maso marinované v kyselé citrusové šťávě se semínky annatto, které mu dodají oranžovou barvu, následně zabalené do banánového listu a pomalu upečené. A všude na pobřeží si můžete pochutnat na široké nabídce ryb a mořských plodů. Místní specialitou jsou např. „ceviche“, což je na malé kousky nakrájené syrové rybí maso, které se několik hodin marinuje v citronové nebo limetkové šťávě, a potom se smíchá s nakrájenou cibulí, chilli papričkami a dalšími místními ingrediencemi.
Autor článku