Zájezd je zaměřen na jednodenní turistiky v horách, kdy s sebou máme jen malý batůžek s tím základním na den a pozdě odpoledne nebo k večeru se zase vracíme na pohostinný, luxusní hotel. Mnohdy bývá i přes den možnost oběda či svačiny na některých z horských chat, což je přece jen při malinko náročnější turistice velmi příjemné.

První bezmála třítisícovku jsme zdolali hned druhý den pomocí lanovky Pejo 3000. Naše oči se musely chvíli popasovat s těmi závratnými výškami. Ale na úžasné scenérie si člověk brzy a rád přivykne ☺. V bezmála 3000 m n.m. nás čekal ještě sníh, pohled na okolní vysoké štíty a dokonce i výhled na náš první ledovec tohoto zájezdu Vadretta Saline. Na místní chatě Mythe Peio 3000 to skutečně žilo. Někteří účastníci našeho zájezdu se tu i roztancovali. V těchto výškách je turistika ale už velmi náročná a pro běžně vybaveného turistu buď značně riskantní, nebo není ani uskutečnitelná. Takže jsme sjeli o stanici níže k chatě Scoiattolo. Ta byla vlastně celý den naší základnou (i s její výbornou kuchyní) a odtud jsme podnikali výpravy. Výhodou pohybu v cca. 2000 m n.m. je lepší viditelnost (člověk nemá každou chvíli hlavu v oblacích ☺), příjemnější schůdnost terénu i rozmanitost okolní přírody. Tady už je vše zelenější a je na co koukat do blízky i do dálky. Výjezd další lanovkou na úžasné vyhlídkové místo Doss Dei Cembri nám to jen potvrdil. Při sestupu zpátky k chatě Scoiattolo jsme obdivovali neskutečně bohatou a pro naše oko neobvyklou alpskou květenu, která teď v létě je tady v plné kráse a rozmanitosti barev.

Další sestup tentokrát až do vesničky Peio Fonti jsme vzali záměrně oklikou. Jednak aby sestup nebyl tak příkrý, a také abychom na své cestě viděli přírodní zajímavosti tohoto místa, které nejsou jen nahoře ve 3000 metrech. Tady níže je také na co koukat, takže jsme nemohli minout jezera Laco Covel a vodopád Cascata Covel. Byla to velmi příjemná procházka po horských cestičkách a stezkách, které už byly mimo hlavní turistické trasy, takže se okolím rozléhalo maximálně veselé povídání, smích či občasné nadšené výkřiky z naší skupinky.

Další třítisícovka byla pro nás trochu dobrodružnější. Větru a dešti člověk neporučí (naštěstí) a to jsme si mohli ověřit v Passo Tonale, kam jsme dojeli autobusem za občasného deště. Natěšeně jsme v pláštěnkách vyskákali z autobusu a těšili se po výjezdu lanovkou nahoru i na nějaké to sněžení ve 3000 metrech. Vlekař nám ale velmi rychle zchladil naše nadšení s tím, že dneska nahoru nejedou, že je nahoře moc vody (vtipkoval, jestli se chceme prý nahoře okoupat…). Trochu jsem jako správný průvodce chodila kolem, vyptávala se, pozorovala a doufala, že pány obměkčíme. No a co, tak nahoře prší, vybavení pláštěnkami jsme, budeme mít možná hlavu v mracích, ale za ten zážitek to stojí! Dlouho se nic nedělo. Už už jsem chtěla zavelet na odjezd, že to vzdáváme, a najednou se lanovka rozjela. V naší skupině zavládlo nadšení a tiché doufání: Že by to přece jen vyšlo? Hned jsme se spořádaně seřadili do řady a kabinková lanovka nás vyvážela jednu skupinku za druhou nahoru. Nejdříve k chatě Passo Paradiso, kde jsme přestoupili na lanovku Capanna Presena. Tato lanovka nás vyvezla nad ledovcem až na vrchol Passo Presena do výšky 2 997m n.m. A tam se stal zázrak! Najednou se těžké dešťové mraky na chvíli rozestoupily a nám bylo umožněno pohlédnout nejen na okolní vrcholy, ale dokonce i dohlédnout dolů do údolí. Měli jsme obrovskou radost, ale i tak jsme trochu nevěřícně koukali kolem, protože to jsme tady při tomhle počasí a v této výšce vůbec dnes nečekali. A záhy se přihlásil o slovo další zádrhel v podobě nepředvídatelné přírody. Nebe se opět začalo zatahovat a k tomu značně foukat. A vítr nám způsobil ve finále asi nejvíce vrásek na čele. I Když nám vlastně ani ne, spíše vlekařům. Dofotili jsme spěšně poslední krásné kompozice a hurá zpět do krytých kabinek lanovky. Ale ouha. Nejen že se kabinka značně pohupovala, ale i často zastavovala (a houpala se). Někteří jedinci se snažili vtipkováním obměkčit stažené žaludky těch, co po cestě pobledli. S pár přestávkami a pohoupaními jsme se dopravili do mezistanice zpátky k chatě Passo Paradiso. Už jen rychle naskočit do poslední lanovky, která nás sveze k autobusu a tradá za dalším dobrodružstvím. Jenže tradá se nekonalo. Alespoň ne tak rychle, jak jsme čekali. Obsluha lanovky vyhodnotila situaci s větrem natolik nepříznivou, že další lanovku dolů na parkoviště nepustila. No ani jsme se nedivili, některým z nás to houpání v kabince dnes už stačilo. S dotazem, jak vypadají prognózy počasí, bylo odpovědí jen pokrčení ramen, ukázání rukama někam nahoru do prostoru vysoko nad námi a poté nasměrování naší skupinky do útulné chaty, jejíž součástí byla i velká restaurace. A tak jsem z hlavy vypustila jakýkoliv časový plán a využili jsme nejen příjemného tepla a toalet, ale když už jsme tady zůstali tak trochu uvěznění, tak si to tu prostě užijeme se vším všudy! A co by to bylo za Itálii a hory bez italské kávy nebo třeba takového legendárního bombardina! To jsme si prostě museli dát. A měli ho tu luxusní. V restauraci jsme byli skoro sami (asi takových nadšenců jako my bylo málo). Až jsme pojedli, popili, podebatili, lanovka se rozjela a my ve veselé náladě sjeli dolů na parkoviště za panem řidičem, který když nás uviděl, si také trochu oddechl. Nahoře asi i díky počasí nebyl totiž ani signál, abychom ho mohli informovat o našem zpožděném příjezdu. Byl to zážitek, kdy si člověk uvědomí, jak malým pánem je a jak příroda dovede rychle měnit naše plány. Ano, hory nejsou jen sluníčkové výhledy a změny počasí a tedy i změny našich plánů k nim prostě patří. Člověk to musí brát, jak to je, a vytěžit z dané situace to nejlepší. A nakonec zjistíte, že se to poskládá docela velmi dobře.

Naštěstí nás nepříznivé počasí doprovázelo pouze jeden jediný půlden, jinak nám sluníčko přálo. Třeba na takovém celodenním výšlapu do Madony di Campiglio. Byl to vlastně jediný výlet, který jsme začali pěšky už přímo od hotelu. Lanovkou Daolasa jsme si ulehčili výstup do výšky cca. 2100 m n.m. A odtud už nás čekala 13-ti kilometrová trasa přes vrchol Monte Vigo (2179 m n.m.), kolem nádherného jezera Lago Malghette. Tam malá pauza, počachtat aspoň nožky ve vodě, posedět u kávy i třeba takového zákusku a hurá zpátky do kopců, klikatých cestiček a úchvatných výhledů. Další občerstvení a zastavení bylo na chatě Viviani u jezera Pradalago. Počasí nám skutečně přálo a tak při sestupu do Madona di Campiglio jsme se kochali nádhernými výhledy a panoramaty, která se měnila v závislosti na krajině, kterou jsme procházeli: od horských kamenitých stezek sotva znatelných v terénu, přes louky i růžové záplavy alpských rododendronů, až po jehličnaté lesy. Míjeli jsme čistá a průzračná jezera a to vše korunováno výhledy na okolní zasněžené alpské vrcholy. Odměnou po poměrně náročné túře nám bylo významné lyžařské středisko a městečko Madona di Campiglio. Tady jsme spočinuli v kavárnách se zmrzlinou a výbornou kávou. A koho neopouštěl elán a síly, tak si stihl v klidu projít centrum městečka se suvenýry i množstvím obchůdků zaměřených na sportovní zboží – třeba rozšířit vybavení na další výlet do hor.

Každý den byl pestrý a každý den jsme měli možnost do sebe nasávat krásy této části italských Alp. Na našem zájezdu jsme zažili z Alpské přírody snad vše, co nabízí. Itálii jsme ochutnali skutečně všemi smysly:

• Nezapomeneme na pohledy na třítisícovkové velikány se svými ledovci.
• V uších nám zní zurčící průzračné horské říčky a vodopády.
• Cítíme vůni lesa i luk.
• Pohladili jsme nejeden kámen, smočili unavené nohy ve vodě jezera či říčky.
• Ochutnali jsme výbornou italskou kuchyni i čistou vodu z horských potoků.

Zájezd jsme stylově zakončili na hradě v městečku v Brunecku v Messnerrove horském muzeu. Muzeum MMM Ripa je mezi horolezci a milovníky hor opravdu pojem. Z hradu, kde muzeum sídlí, postaveného ve 13. století, je výhled na horský svět všude kolem. Jsou tady vystaveny předměty ze života více než 20 různých horských národů z celého světa. Stálá expozice "Dědictví hor" působivě ukazuje každodenní život různých alpských kultur. Lidé žijí tady v horách už asi 10 000 let. A my jsme tu mohli strávit úžasných pár dní. Děkujeme!